Poslední zvonění. Každoroční pooctování a na tvářích červená zář v podobě nápisů "4.A", "VIII.", případně nějaká ta srdíčka, či jiné patvary. Peněženky chrastící drobáky, protože každý se bojí odnést si to nejvíc. Jeden velký rambajs před školou, ve škole i na náměstí, kde staví autobusy. Děti z nižšího stupně základky poletující všude možně a vřeštící, že nechtějí být umazané, případně, že je někdo umazal. A na závěr konečné skoro dvouhodinové vystoupení na sále, kde se s námi mají maturanti oficiálně rozloučit, ale veřejným tajemstvím je, že se tam všichni jdeme prostě ulít z hodiny (kuřáci a flákači postupně odcházejí, za velké nelibosti ředitele, někam za roh).

"Přežila jsem to už třikrát, tak co bych se bála jít do toho znovu?" říkala jsem si předevčírem večer, když jsem si lehla do postele a včera ráno, když jsem se vzbudila, "nebude to nijak jiné!" Ale, jak jsem brzy zjistila, neměla jsem ani tušení... :D

Je poměrně legrace sledovat ty pubertální nanynky a malé dětičky, kteří jedou do školy a nemají tušení, že až je maminka odpoledne zahlédne, budou zcela v jiném stavu, než v jakém je ráno vypustila do školy. Já jsem o tom věděla, byla jsem s tím smířená, a učinila jsem i drobná opatření - v autobuse jsem si nesedla, přestože tam byly dvě volné dvojsedačky a nevzala jsem si tu novou a krásnou kabelku, ba nevzala jsem si ani jarní kabátek, protože jsem usoudila, že daleko více přijde vhod nepromokavá bunda.

Sotva autobus projel tou osudnou zatáčkou, všem se nám naskytla možnost rozhlédnout se po náměstí plném lidí převlečených za šašky, hokejisty, Anonymous, malé děti a tak podobně. Půlka autobusu byla maturanty zjevně nemile překvapena. Děvčata začala povykovat něco ve smyslu: "Ježiši, to snad ne! A co můj make-up? Dneska se mi to vážně nehodí... Kdykoliv jindy klidně, ale proč dneska?!" Blábláblá. Malé dětičky se dělily na dvě skupiny. Jedna hned po zahlédnutí maturantů začala nadšeně poskakovat a vytahovat se před ostatními, že "určitě já budu ten nejpomalovanější". Druhá byla sice taky nadšená, což jste mohli postřehnout během několika pár sekund po zahlédnutí maturantů, ale během chvilky se "ovládla" a začala předstírat hysterii.

Autobus zastavil. Maturanti zbystřili. Pomalu se začnou otevírat zadní i přední dveře, jako by nám řidič vzkazoval: "Uprchnou jenom ti nejrychlejší!" Maturanti se rozeběhnou k našemu autobusu. Vím, že máme asi tak deset sekund, abychom stihli vystoupit, dočasně se schovat za autobus a pak utéct druhou stranou. Z autobusu vystupuju jako druhá, prchám. :D Všimne si mě ten kluk s maskou. "Krucinál!" proběhne mi hlavou. Jenom by mě zajímalo, kdo to je. Počkám na holky a pak přidáme do kroku. Přidá do kroku taky. Běžíme. Když se po jedné kratší rovince otočíme, zjistíme, že to evidentně vzdal. Jenže kudy dál?

Na druhé straně nejbližšího přechodu stojí dvě "z jejich řad" a už se na nás usmívají. Mají ale plné ruce práce, takže se s holkama rozhodneme, že to vezmeme přes prostřední přechod, kde nikdo nestojí. Projdeme takovou opuštěnější uličkou, kde většinou taky nikdo nečeká, a napojíme se na dav, kde snadno zaplujeme, a s trochou štěstí si nás nevšimnou. Učiníme tak. Když se ale máme napojit na dav, dav jaksi chybí. Je už nahoře, u školy. Vtom si vzpomenu, že na mě na náměstí čeká Bítlsanda. Jak to ale udělat, abych se tam nemusela vracet? Mobil to jistí.

Během chvilky už Bítlsanda cválá i s kytarou, celá mokrá od octa a obličej plný nápisů rtěnkou. Když zahlédne mě v dobrém stavu, trošku se zašklebí. "Jen počkej, stejně tě to nemine!" Věděla jsem, že má pravdu, ale stejně jsem měla radost ze svého krátkodobého úspěchu. Po asi třech minutách chůze narážíme na holky z 4.A, které mě ozdobí a B. navíc ještě navoní. To ale ještě vůbec nic není!

U školy stojí něco z kartonu, co má vypadat jako budka. Je na tom velký nápis "DANĚ" a cena, kterou máš zaplatit, aby tě méně, nebo dokonce vůbec nepolili. Když zahlédli mě, relativně v dobrém stavu, na žádné daně se ale nehrálo. Prostě vzali ty stříkací pistole, rozprašovače na zahradu a bůhví, co všechno a zlili mě tak, že jsem vypadala, jako bych právě vylezla ze sprchy. Pak si přede mě stoupnul kluk s maskou Anonymous a prohlásil, že bychom jim měly přispět. Totálně promočená a už docela rozčilená jsem se mu podívala tam, kde by měl normálně mít oči a hodila jsem těch pár drobáků, co jsem měla v kapse u džín do jejich kasičky. Místo poděkování se mi dostalo další spršky za hlasitého prozpěvování písničky "My tři králové jdeme k Vám" (Jak jsem dělala jednoho ze Tří králů, čti zde v jednom z posledních odstavců). Kdo by to tak mohl být, ten kluk schovaný za maskou?! Hm! :D

Osud je blbec! Zrovna toho dne, kdy se na mě valil ocet s vodou jsem zákonitě nemohla najít kartu a tak jsem si nemohla otevřít dveře do školy. Za nimi stála skupinka pár lidí z nižších ročníků, kteří si mé a Bítlsandino koupání evidentně užívali. Jak dlouho jsme je musely přemlouvat, aby nám otevřeli ty zatracené dveře? Hm...

Potom se nějakou dobu nic zajímavého nedělo. Hodina fyziky probíhala stylem "nechápu; omlouvám se, ale stejně nechápu". Přestávka. Plánuji rychlý úprk do další třídy, ale zastaví mě A. se slovy, jestli pro ni mám peníze na třídní trika. "Jo, jasně, že mám." Ehm, nemám. Mám je v šatně v kapse u bundy - pamatujete, jak jsem lovila drobáky pro maturanty? "Počkej chvilku, dojdu pro ně!" Seběhnu schodiště a zahlédnu jeden velký houf malých dětí okolo asi tří maturantek se rtěnkami v rukou. S vynaložením velkého úsilí prokličkuji mezi dětmi tak, abych se neumazala, nebo nebyla umazána, ale narážím na další karambol - Kluka s maskou a jeho přívržence s pistolemi. Ne, děkuji, jednou stačilo! Vracím se zpátky s tím, že A. si hold na své peníze bude muset chvilku počkat.

Osud tomu tak ale nechtěl, nebo vážně nevím, proč jsem musela zjistit, že jsem si doma zapomněla lahev s pitím. Musím rychle do občerstvení! Samozřejmě, že jsem věděla, že tam budou čekat maturanti, ale nějak jsem doufala, že třeba nebudou. Jaká naivita! "Pro pití ale musím! Další přestávku už by nemuselo být..." rozhodnu, "navíc už nemůžu být víc mokrá, než jak jsem." Seberu zbytek své odvahy a hrdosti a valím se pro jedenapůl litrovku Matonky. Jde to překvapivě snadno. Koupím si lahev, otočím se, vyběhnu jedny schody a zahlédnu maturanty, kteří jdou stejným směrem. "No do háje!" Musím Vám psát odhadovanou dobu, za jakou mě dostihli? Snad ne. "Áááá, moje oblíbenkyně!" zaznělo a už jsem byla mokrá. Tedy, především moje zadní část byla.

Musím Vám říct - zažila jsem už tři poslední zvonění, ale ještě nikdy mi nebyla věnována taková pozornost! A to toho Kluka s maskou ani neznám... Skoro. Nu, netěším se na příští rok! :D

Víte, co člověka skutečně naštve? Když napíše zdlouhavý článek dopodrobna popisující výlet do Anglie a těsně před zveřejněním, během té zázračné chvilky čekání na nově zobrazenou stránku s nápisem "Váš článek byl zveřejněn" mu klekne internet. Hurá! Měla jsem milion chutí vykašlat se na popisování všech svých zážitků a nechat si pouze zápisky v mém sešitovém deníčku, ale rozhodla jsem se to neudělat. Jednou bych taky během své působnosti na internetu mohla zveřejnit něco s hlavou, patou a jakýmsi pochybným užitkem. Ale půjde to pomalu a plánuju dělit si svůj 'úkol' na dny. A taky se plánuju víc rozepsat, aby článek neměl např. jenom pět slov. Panejo, doufám, že to někdy dokončím! :D

Cestovní horečka. Flegmatismus. Cestovní horečka. Flegmatismus. Cestovní horečka! Požadované zavazadlo o rozměrech 70x50x30 cm se zprvu zdálo miniaturní. Skříň otevřená dokořán a před ní několik hromádek roztahaného oblečení. Já před obrovským zrcadlem s dvěmi tričky v rukou a kritickým výrazem ve tváři uvažuji nad tím, které najde v Anglii lepší uplatnění. Nakonec kapituluji a beru obě. Přihodím je na jednu z hromádek, sama ani nevím, kterouže jsem si to rozhodla vzít s sebou. Podléhám hysterii. Do pokoje přichází nervózní mamka, která se snaží dát moje věci s sebou trochu do kupy. Pohádáme se. Prchám na záchod, potom do koupelny, kde na sebe asi pět minut zírám do zrcadla a snažím se namluvit si, že to bude v pořádku, že určitě nic nezapomenu, jak tomu často bývá, a že si zájezd skvěle užiju.

Vracím se zpátky do pokoje, kde sedí nad kufrem moje máma. Podívá se na mě a rázem ji opustí chuť všechno balit sama. Nejspíš vypadám až moc podobně tomu, jak se cítím - jako flegmatik. Po chvíli snahy zabalit mi nějaké věci kapituluje pro změnu maminka a prohlásí, že pokud nezačnu něco dělat, vykašle se na mě. Tak tedy začnu dělat, že něco dělám. Jenomže i to mamka prokoukne a posléze odchází z pokoje se slovy: "Já se na to můžu vykašlat! Zabal si sama..."

Podívám se na kufr a na věci, které maminka připravila vedle něj a já bych je do něj měla nacpat. To shledám nemožným a rozhodnu se tedy věci připravené maminkou protřídit na ty potřebné a nepotřebné. Potřebné dávám rovnou do zavazadla, nepotřebné se dále povalují na zemi všude možně po pokojíčku. Po pár minutách je hotovo. Kufr je však poloprázdný, což je vzhledem k jeho velikosti dost podivné. Rozhodnu se to ignorovat a jdu si dělat "své věci".

Asi po půl hodině do pokojíčku vrazí mamka. Výraz její tváře je mi až moc dobře znám - je to takový ten "nemohla-jsem-to-vydržet-buď-mi-vděčná". Když spatří můj poloprázdný kufr, předvede výraz svého obličeje, který shledám mírně hysterickým, kdežto když spatří mě, opět u počítače, mírně zrudne a tváří se mnohem spíš rozzuřeně, než hystericky. Několik vteřin stojí na místě, jako by se snažila vydýchat můj flegmatismus, ale potom přijde ke kufru, přejede očima jeho obsah a zeptá se: 'To je jako všechno co budeš potřebovat?' Mírně mě znejistí. "Hm... Asi ano...?" "Aha, a kde máš..." vysype na mě milion věcí, které bych jistě měla mít zabalené, ale jaksi mi to nedošlo.

Lítám po domě jako ztřeštěná a hledám, co mi bylo nařízeno. V té chvilce mnou opět otřásá cestovní horečka. Konečně se zdá, že ani mamku nenapadá, co sebou budu vážně nutně potřebovat a já si skoro oddychnu. Začnu procházet po domě a koukat po všem okolo - to nepotřebuji, to nepotřebuji, to taky ne, tohle by bylo super, ale raději ne (knihovna :D ),... Zdá se, že máma je konečně spokojená s tím, že mi všechno není jedno, poněvadž výraz v její tváři je o něco milejší. Začínám být nervózní. "Tak a teď musíme vyřešit jídlo!" Přijde s igelitkou (Ó, víte jak já nesnáším igelitky?! Blé! Musím si někde pořídit krásnou síťovku a plátěnou tašku na nákupy!) a začne z ní vyndávat všechny ty müsli i nemüsli tyčinky, "kudrnaté" polévky, a podobně. Teď mám vážně dilema. Co na tom, když nebudu mít s sebou jeden pár ponožek? Přeperou se! Ale co když tam budu mít hlad? Sice jsme měli mít potravu zajištěnou, ale přeci! Nu, prostě jsem sbalila skoro všechno jídlo, které jsme nakoupili (takřka stejnou sumu jsme si odvezla zpátky, ale o tom teď nic :D ).

To bylo, hádám, všechno, co jsem ten den udělala užitečného. Pak jsem se prostě rozvalila na své vyvýšené posteli a četla si. Myslím, že jsem četla knížku One day, ale nemám ponětí, protože mám momentálně rozečteno asi šest různých příběhů z per šesti různých spisovatelů. Jsem příšera, já vím...

Večer jsem usínala s myšlenkou na to, jak strašně se nemohu dočkat, ale zároveň jak moc bych si přála, abych měla aspoň ještě jeden jediný den na jakousi psychickou přípravu na zájezd, který bude famózní, protože prostě musí být. A že byl...! :)

Když kvality článků rapidně klesají... Zdravím, kamarádi! :D Kimmie s vrátila z Londýna, respektive Brigtonu, a je plna zážitků, myšlenek, pocitů a všech těch serepetiček, co se okolo toho točí. Vlastně jsem tam neudělala nic. Pratchetta jsem ani neotevřela a deníček jsem odflákla tak skvěle, že bych se měla stydět ještě o několik let později. Každopádně Vás plánuji informovat o tom, co takový běžný gymplák zvládne zažít, když si vyrazí na výlet do Anglie. (Btw, Kubův "zážitek" byl nejskvělejší!)

Ale rozsáhlejší článek až během dalších dnů! Teď jsem plná radosti z těch nových knížek, skvělé kabelky a fotografií. Přetékám rozporuplnými pocity ohledně pana Klávesáka (jak se, by the way, sám nazval) a jeho letmých pohledů. Nejsem si jistá, jak je tomu ve skutečnosti s E. a jejími výbuchy smíchu. A moc mě mrzí všechny ty nepřečtené a neokomentované perly Vás, umělců, v podobě článků. Nechci se tímto omlouvat, že jsem týden neseděla doma a nezírala do notebooku, to ani náhodou, jen říkám, že mi chyběly ty lepší z článků.

Jak už jsem řekla, kvalita společně s kvantitou se budou prát ve článku až zítra. Dnes bych ale ještě před skončením ráda řekla pár slov o tom, jak jsou Angličani inspirativní. Když jsem dostala za úkol charakterizovat je třemi přídavnými jmény, zvolila jsem: hrdí, čestní a konzervativní. Na konzervativnosti není nic špatného. Zvlášť v případě Angličanů, kteří nejsou ani tolik zastaralí, jako prostě dodržující své zásady. To je taky to, co se mi na nich líbí. Mají názor, myšlenky a jednají podle nich. Nezáleží jim na ostatních (teď nemyslím tu sobeckou stránku, kterou ani většinou nemají, ale myslím, že prostě kašlou na pomluvy - V Anglii neexistují.). Pro Čechy totiž platí slavná věta ze Sněženek a machrů, kdy paní učitelka říká zhruba toto: "Spíš než na tom, co děláte, Vám záleží na tom, jak při tom vypadáte." Kolik pravdy nacpete do čtrnácti slov...

Možná se vyjadřuji dost zmateně... Asi určitě! Ale já jsem prostě plná... Ne ani tak plná, jako naplněná. Anglie mě naplňuje. Londýn mě naplňuje. Naplňuje mě i Brighton. Než jsme odjeli, kladla jsem si otázku, jak je možné, že se Angličani z toho ošklivého počasí jednoduše nezblázní. Nyní je mi odpověď zcela jasná. Jsou k sobě tak milí, že se zbláznit mohou jedině štěstím. Navíc si nedokážu představit Anglii jinou, než mlhavou, větrnou a schovanou pod mraky. Ve skutečnosti to ani není vůbec špatné, alespoň dokud neprší, tak určitě není.

Jsem zkrátka nadšená! Přihodilo se mi toho tolik! Zkusila jsem tolik nových věcí! Poprvé jsem jela lodí - a během týdne dokonce třikrát. Pila jsem horkou čokoládu z kelímku s víčkem (Víte, jaký myslím, ne? Takový ten... TEN!). Ochutnala jsem mocha kávu - byla senzační! Poznala (nebo spíš "poznala") jsem Kubu. Možná jsem pochopila chování Punkera. Jela jsem nadzemkou. Nakupovala jsem za libry. Starala se o dítě, které umělo jenom anglicky. Žila v cizím domě daleko, předaleko od rodičů. Používala adaptér. Přišla jsem na to, jak zacházet s anglickou sprchou. Vychutnávala jsem si pravý (screw Mekáč!) cheeseburger. Sáhla si na ploutev žraloka. Na sraz jsem jezdila audinou... :D Poznala jsem Katie a Tommyho. Atakdál, atakdál...

BOŽE, BYLO TO SENZAČNÍ! Wanna go back!

Když člověk nic nedělá, ani mu to nepřijde... Ale pak se to pomalu začne valit. A občas se to začne valit rychle, například teď. Panejo, jsem totálně vyždímaná! A to je teprve středa... Tento týden nám učitelé dávají zabrat. Nedivím se, je to prakticky poslední (teoreticky předposlední) týden v tomto roce, kdy se budeme nějak kloudně učit, ale to stejně nic nemění na tom, že už nemůžu.

Znáte to, to se příští pondělí jede do jižní Anglie, potom je teda volno-nevolno, písemné maturity, kdy se říďa snaží vyhnat ze školy co nejvíc lidí, aby byl klid, projektový týden, kdy jsme taky fuč, jede se na vodu (Vltava, heč! :D), ústní maturity, atakdál. Takže jsem už stihla (ne)naučit se děják (btw, totálně pohnojená písemka), předvést projev o nevěře (Víte vy vůbec, jak pitomé je jít první?), být v divadle na Ostře sledovaných vlacích sedačkou vždy buď před, nebo za Třeťákem, neudělat dva úkoly z ruštiny (Bóže, jak já nesnáším tuhle stupidní učitelku!), naučit se básničku na ruštinu, utěšovat kamarádku, která neudělala přijímačky, (ne)dočíst knížku na čtenářskou 'besedu', napsat čtenářský deník za jedno odpoledne, pomalu se zhroutit, udělat ze sebe blbce při fyzice (Díky, Cobaine, za rady! Máš to u mě! :-*), mluvit s Němkou anglicky, obdivovat její angličtinu, nechat se několikrát rozčilit do běla A., atakdál.

Pochybuji, že to někoho zajímá, ale dejmetomu, že se tímto snažím omluvit svou neaktivitu. Nesnáším články "Promiňte esbénka, já už zase budu psát" s mizernou diakritikou a hrubkami v jakékoliv gramatice. Takže tak. Máte to tu deníčkoidně v ich-formě. Heh!

A bude hůř! Už jsem Vám představovala svůj namlácený program? :D Máte ho hore... Každopádně, nebudu to svádět jen a pouze na nedostatek času. Projevuje se jakási pochybnost mé múzy. Nějak mi došly nápady. Asi se musím vypořádat nejprve s takzvanou realitou a potom se budu opět zdokonalovat ve psaní a tak. ;) Miss you, sweethearts! See you soon!

post scriptum, Jsem mrcha, že se chci seznámit s Kubou? :)

O tom, že ten fejsbuk je vážně příšera. A že hrozí mě sežrat. A že nás všechny pomalu, ale jistě žere a žere a žere až nám nezbude nic. Jedno velké puf a jsme všichni v háji. Já vím, není nad optimismus! :D

A že já JSEM poslední dobou optimistická... Přišla jsem totiž na to, že když člověk chce, tak doopravdy zvládne cokoliv. Není to jen hloupá motivační fráze, jak se mnozí domnívají. Je to pravda. Já, kdysi krutopřísný pesimista a nic-neumílek s nohama pevně na zemi, hledám záminky pro smích, usmívám se na mladé slečny s kočárky a starší pány o holích, protože vím, jak to zlepší den. A na všem se snažím hledat to krásné. 'Ať už je takový, nebo klidně makový, tohle je na něm nejlepší!' (btw, těmi "jednoduchými" úvozovkami mě asi nakazil Nicholls :D) Je to mazec, jak to všechno má zpětnou vazbu a najednou se na vás ta maminka usměje taky.

Na druhou stranu jsou tu věci, které člověku zkříví tvář bolestí nejedenkrát. Například, když Bítlsanda ztratí veškerý elán do života, veškerou svoucnost, a začne mě 'nesnášet'. Nepřeháním, moc dobře si vzpomínám, jak si na budoucí paňčitelku ve školce stěžovala, že ji není schopná vystát, že ji asi nesnáší. A přitom se s ní o přestávce bavila. A tohle dělá mně. A mě to bolí u srdíčka...

Stejnětak mě zabolelo, když Princezna, které jsem takřka zadarmo odpustila, co mi provedla, odvětila, že jsem úchylná, že pořád akorát řeším Třeťáka a že to není ona, kdo se o něm začíná bavit. Ona se s ním zapletla, což jí samozřejmě zkazilo vztah. Klávesák se na ní naštval. Ona evidentně není schopna pochopit, že dokud se nevykašle na Třeťáka, Klávesák ji nepřestane nesnášet. A, mezi námi, pochybuji, že ji přestane nesnášet i tak... Ale omluvit se prostě musí! Já bych to tak udělala... Pryč s hrdostí, za hnusárny se lidé musí omluvit. Za tuhle chybu může totiž i ona, nejen Třeťák... Já jí odpustila (chyba, já vím... Teď už ano!), ale Klávesák, pokud ho odhaduji správně, to jen tak neudělá. Přiznejme si to konečně - moje 'kamarádka' je mrcha! :(

Možná, že jsem vážně úchylná... Třeba dneska jsem s Pejskařkou vyrazila do 'lesíčka' a vzpomněla si na fotografie, které jsem zahlédla na výše zmiňovaném fejsbuku. Byli na nich septimáni v místním koupališti. Byl mezi nimi Třeťák. A mě popadla nějaká chvilková slabost, nostalgie, či bůhvíco, takže jsem se na to koupaliště prostě musela jít podívat. Řeknu Vám, byl tam binec! :D Byly tam zbytky cigaret (Říkala jsem už, že mezi nimi byl Třeťák? :D), jedno vajíčko, tak nějak napůl snězené a napůl nevím, utrhlý náramek, červená mašle mezi spadaným listím a sem tam střep od lahve piva.

Něco mnou chvilkově problesklo. Musela to být nostalgie. Nebo už jsem vážně citový masochista? Odhadla jsem podle fotografií, kde Třeťák seděl a sedla jsem si přesně na místo vedle něj. Musela jsem vypadat jako naprostý blázen. Když já prostě chci vysvětlení! Neumím něco opustit prostě jen tak... Ne, už mě to nebolí. Ale ano, když se náhodou potkají naše autobusy na zastávce a my na sebe koukáme přes dvě skla a nějaký ten vzduch, vím, že tam někde je. A... Nevím, ale vážně šíleně by mě zajímalo, jak by se ke mně teď choval. Po tom všem. Možná, že jsem vážně úchylná... Nebo se s ním možná jenom nikdy nebudu schopna rozloučit. Pomalu začínám věřit, že milovat se nepřestává... A ať už to zní jakkoliv hloupě, naivně, klišoidně, nebo puberťácky, tohle byla láska! Z mé strany určitě.

I když to dopadlo, jak to dopadlo, nemůžu se na něj zlobit. Ostatně, je to přesně tak, jak jsem Pejskařce říkala. 'Už se mi o něm v noci nezdává... Nebolí mě ta díra na hrudníku, kterou jsem mívala. Myslím, že už se zacelila. Už je mi jedno.

Ne, vlastně mi není jedno. Vlastně je od všeho kousek. Kousek mě ho nemá v lásce, kousku je úplně fuk a kousek k němu chová sympatie... Každopádně to nic nemění na tom, že má skvělý hudební vkus! Ať už kdy udělal, udělá, nebo možná právě teď dělá, cokoliv špatného, Pink Floydy a Cranberries mu nikdy nikdo nesebere...'