Srpen 2011

MŮJ STÁLE NEDOPSANÝ PŘÍBĚH.

29. srpna 2011 v 22:01 | Kimberly B. |  Pisálek
Můj příběh je stále nedopsaný.
Pořád ještě si ho píšu.
Příběh mého života.

Přemýšlela jsem, jestli napíšu celý příběh svého života a zveřejním ho na internet. Došlo mi, že je to pěkná blbost. Kdoví, kdo by si to přečetl, žeano. Tak napíšu o tom, co mě ovlivňuje...
Ale bude to nově získaný korzet, nebo snad moje fantazie? Ne, bude to něco, co mám od narození.
Bude to moje přílišná hubenost, čili vychrtlost.

Jako malá jsem byla pěkný... Hm, buřtík. Byla jsem hezky baculatá. Ne nijak nezdravě, prostě miminkovsky. To byla taky jediná doba, kdy jsem byla baculatá. Přestože se mi nechtělo chodit už odmalička (proč taky, když se můžu nechat nosit?! :D) a nechuť ke sportu mě provází životem (ikdyž se zmenšuje.. :)), obezita, nadváha, zkrátka váha mě nikdy netrápila.
Nejspíš to bude mou výškou. Stejně, jako jsem abnormálně hubená, jsem i vysoká. Celý život jsem v doktorčiných tabulkách byla těsně nad hranicí nejvyšší možné výšky člověka v mém věku. Prostě jsem se neustále "vytahovala" až k nebi a nikdy jsem se nepřejídala po večerech (přestože sladké jsem jedla po hromadách čtyřiadvacet hodin), nikdy jsem nebyla zkrátka až tak při chuti, abych své BMI dostala na normál. Růst holt nezastavíte.
Kamarádky mi vždy záviděly. Byly ve svých očích "tlusté", protože se mě snažily, stejně jako ve všech, i v tomto směru předčit. Záviděly mi postupem času čím dál, tím víc. Záviděly mi každý kousek čokolády, který jsem do sebe nacpala, aniž bych přibrala jediný gram. Ale ve skutečnosti nebylo co závidět.
Nebo je snad záviděníhodné to, že vám doktorka hrozí ozdravovnou, protože vás podezírá z anorexie? Je snad záviděníhodné, že za anorektičky vás má celý svět? Mám být pyšná na to, že neustále pochybuji sama o sobě? ...že sama nevím, jestli anorektička nejsem?
Ne, nejsem na to pyšná.
Stejně, jako se lidé smějí tlustým, smějí se i hubeným. Mohla bych to svést na závist, ale Bůh-ví, co je k tomu vede... Když na ulici potkáte ženu s "tchýniným jazykem", která prohlásí, aby jste se jednou pořádně najedli, akorát vám to víc nahlodne sebevědomí a sebejistotu. Ale když se to stává běžně, začne vás to pekelně štvát.
Toto všechno by se dalo jakž takž přežít, kdyby vám to nezasahovalo do fyzického zdraví. Ale ono ano. Už tomu bude měsíc, co kvůli své skoliose bederní páteře nosím korzet. Pětadvacet stupňů není nic pěkného! A probděné noci, rána s omačkanými zády a vědomí, že jste zapomněli dneska cvičit a skoliosa se může zhoršit, to také není nic moc.
Takže, holky, nežeňte se za trapnými trendy a buďte rády za své špíčky na bříšku! ;) Špíčky jsou sexy! (A jestli máte tlustá stehna, tak si z nich udělejte svou radost! Začněte trošku posilovat a uvidíte, že budete krásné! :))

~ užívejte života a mějte se (rády)!
PS, A to jsem chtěla, aby zvítězil návrh "deník"... :D