Leden 2012

PLACKOFILIE, ZIMNÍ SPÁNEK A KONVERZAČNÍ SOUTĚŽ

31. ledna 2012 v 21:21 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
Další článek o ničem. Herdek!

Nejprve k mé plackofilii... *slint* (To, že té slečně dělám reklamu zanedbejte... ;) Koneckonců, ona si to zaslouží!)
Přemýšlela jsem, že bych se zaregistrovala na Fleru. Vzhledem k mé nezručnosti asi spíše jako kupující, než prodávající. Sice jsem kdysi dávno dělala i nějaké ty náramky přátelství, korálkovala a tak podobně, ale tyto výrobky už se teď dají sehnat na každém rohu, takže pochybuji, že by o ně měl někdo nějaký obrovský zájem. Nic jiného neumím a asi mi chybí i ta potřebná kreativita, takže... Nicméně, jak jsem tak bloumala po tom Fleru, narazila jsem na kategorii placek. A konečně jsem našla svou závislost, úchylku, nakloněnost k, jak chcete. Prostě - někdo ulítává na botách, kabelkách, lacích na nehty,... A já na plackách! (...a náramcích, ale to je teď zanedbatelné.)
Já bych vám ty placky koupila snad všechny! Co s nimi? Nu... Jedna moje spolužačka je vyloženě úchylná na náušnice. Vyrábí si takové ty z fimo hmoty (Ano, ano, proč nemít z fimo hmoty i náušnice alias toaletní papír? Nelíbí se mi to.), nakupuje jako divá,... A každý den pečlivě prohrabe svou sbírku a vezme si nějaké jiné. To já to vidím úplně jinak.
Miluju plátěné tašky přes rameno. Takové ty obyčejné, leč s jiskrou. A to já bych si každý den na každou ze svých tašek vybírala sadu placek, které společně ladí. Jsem divňous! Ale jo, úplně se vidím. Měli jste někdy vizi o své budoucnosti tak, jakou byste ji chtěli mít? Tak tohle vidím já! :D Jak hloupoučká jsem.
Hm, asi Vás to nezajímá, což?

Wake me up when this cruel winter ends...
Brr. Jediné, co mám na zimě ráda, jsou Vánoce. Ani Silvestr nějak moc nemusím. Bude to nejspíš mými občasnými sklony k konzervativnosti... Nebo jenom strachem. Nevím. Každopádně mě každého jednatřicátého prosince přepadne úzkost, která mě ne a ne opustit minimálně do prvního ledna. Ale letos, letos ani ty Vánoce nestály za moc. Takže zima oficiálně na nic. Navíc je, kupodivu, zima. Občas dokonce sněží!!! Ať už to zní jakkoli nanynkovsky, nemám ráda sníh. Je moc studený a později i tekutý. A když máte okolo sebe jenom nadšence, kteří by Vás v něm nejraději váleli od rána do večera, moc to fakt nevylepšuje. Navíc, když sníh zamrzne, klouže to. A Já s mou chabou koordinací... Nu! :D
Prostě a stručně, nejraději bych šla hybernovat jako nějaký ježek. Jsou to kouzelná stvořeníčka, nemyslíte?

Take a chance

Černý korálek na bílém náhrdelníku.
Kdo někdy dělal jakoukoli ruční práci s malinkými korálkami, ví, jak zákeřné to je, když se dvě barvy smíchají dohromady. Navíc, když pracujete při špatném osvětlení. To se potom splete tmavě modrá s černou hravě. Jenomže na to, abyste si spletli bílou s černou, to musíte být pěkný slepec! A to se mi stalo... Tedy, ne doslova, samozřejmě, ale kam jsem to proboha vlezla?
Zamotala jsem se do toho, kdo jsem. Zamotala jsem se do společnosti, kam nezapadám. Ale oni si na mě příliš zvykli, než abych je opustila a tím pádem i zradila. Takže moje srdíčko krvácí mezi děvčaty, se kterými si sice rozumím, ale ony nikdy úplně neporozumí mé osobě. Jsem nepochopená, tím pádem divná. Jó, to je asi můj životní úděl.

"Do you speak English?" "Yeah, but speak Czech please..."
Tak mě zase po roce angličtinář donutil vyrazit na školní kolo konverzační soutěže v anglickém jazyce. Loni jsem se usadila na druhém místě (a to jsem byla nižší ze dvou ročníků!! :D), tak si asi myslel, že letos budu jednička. To se ale spletl. Na témata jsem se nijak extra nepřipravovala, jenom si projela, co bych asi tak mluvila a zopakovala nějaká slovíčka. Bohužel, nižší ročník má enormní znalosti angličtiny. Nu, na druhém místě jsem se umístila stejně, takže... Jenom mě štve, že jsem neporazila Nafoukaného kozla, který se ke mně i k mému kolegovi choval jako k tupohlavému póvlu. Nu, musím se snažit v tom okresním, kam jedu v pondělí. ;)

ODI ET AMO

25. ledna 2012 v 19:06 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
Všechno je to tak rozporuplné, pomíjivé, divné...
Možná jsem předurčena k tomu, abych nechápala, zpochybňovala, kritizovala a navěky nesouhlasila. Možná jsem byla stvořena, abych si dělala zbytečné trable kvůli své tvrdohlavosti a hrdosti. Možná jsem si to tak vybrala sama. Asi jo. Koneckonců, to já vždycky tvrdím, že raději budu žít těžký život podle svých představ a vyznávat své hodnoty, ať už to bude jakkoli těžké, než abych se zbaběle držela většiny jen proto, že je to snadnější. Tak ať si potom nestěžuju, že?!
Ne, že bych se chtěla nějak vehementně odlišovat od ostatních, už vůbec ne poslední dobou, kdy nějak tak introvertím, či co, ale jaksi... Zapadnout. Jó, to by bylo skvělé. Až na to, že vlastně pořád vyčnívám. K tomu jsem asi taky předurčena, vzhledem k tomu, že měřím krásných 182 centimetrů ve svém věku čtrnácti let. Přestože doktoři tvrdí, že už zaručeně neporostu, vem to čert, i tohle je víc, než kolik bych chtěla! Na druhou stranu, asi nikdy nemám být stoprocentně spokojená. K tomu jsem na tuta předurčena. Koneckonců, každá *happyeverafter* doba mého života skončila naprostým fiaskem a dlouhotrvajícími depresemi, takže je možná dobře, že nic není éňo ňůňo.


Fabulous

A když už jsem byla u toho, jak introvertím, neboli uzavírám se... Uvědomuji si, že jsem se po celý svůj život chovala tak, jak to dělali ostatní. Popravdě, užírá mě to. Ne, že by mi vadilo být jako ostatní, ale já to dělala čistě proto, že jsem se vůbec nezamyslela nad tím, proč to dělat jinak. Popravdě, ani mě nenapadlo, že bych něco měla dělat jinak, než tak, jak to dělají všichni okolo. A to je ta část, která mi vadí. Já, která si stojím za tím, že člověk by měl především myslet, snít si a prožívat, jsem se celý život slepě nechala táhnout s davem.
Na druhou stranu, co byste také chtěli od malého dítěte? Malé děti mají dělat to, co jim řeknou rodiče. Mají prakticky vzato zakázáno přemýšlet, protože to není v jejich popisu práce, a musejí se tiše řídit rozkazy, ať už jsou jakkoli nesmyslné. Když jim učitelka řekne, ať toho nechají, protože se to nedělá, buď toho nechají a nebo mají problém. Já, jakožto vzorné (sakra, to mě štve!) dítko jsem toho nechala a nezajímala se, proč se to "nedělá". Ale jakmile myšlenka, proč se to "nedělá" prolétne hlavou malému dítěti, které ji vysloví z čisté zvědavosti, pak se učitelka rozzuří do nepříčetnosti a nakonec: "Co si to dovoluješ?! Kde máš žákovskou knížku?" Chápu, že existují určití "miláčci", kteří to řeknou čistě proto, aby učitelku naštvali, ale v první třídě? Myslím si, že tam je daleko víc zvědavců, než grázlíků.
Jak si tak vždycky lajnuju svůj život a poznamenávám si do svého imaginárního seznamu věci, které nikdy nebudu ,nebo naopak budu dělat, tak si říkám, že tahle tam patří. Budu ve svém roztomilém dítku probouzet fantazii, budu ho učit přemýšlet o tom podle sebe, být upřímným,... Budu chtít, aby bylo jako já! :)
Pak vyvstává problém s manželem... :D

Jo, a asi bych měla vysvětlit toto...
Jen krátce pro ty, kteří článek nečetli a nechce se jim. Jedna holčina "z reality" si mě našla tady na blogu. Nebo, alespoň jsem si myslela, že si mě našla. Jelikož tady mám poměrně dost soukromých informacích ze života, o kterýh nechci, aby "realita" věděla, tak jsem přemýšlela nad tím, jestli mám blog zrušit, či co.
Asi, zdůrazňuji ASI, jsem byla moc paranoidní. Ta holka mě jen "followla" na Formspring, kde jsem v profilu měla uvedený svůj blog. Tím pádem jsem si odvodila, že tuto adresu zná a zpanikařila jsem. Později jsem byla ujištěna, že adresu mého blogu neví, ale stejně si pořád nejsem jistá, jestli mi nelhala. Každopádně, momentálně to nechám plavat a budu si dál vesele blogovat na Bublině.
btw, Jestli tohle čteš, B., tak jsi pěkně hnusná koza! :)

ČLÁNEK PLNÝ SMUTKU, SLZ A JINÝCH DEPRESIVNÍCH SEREPETIČEK

23. ledna 2012 v 17:29 | Kimberly B. |  Blogovníček
Když je to v nejlepším, tak se to pos*re! ...A nebo si to raději pojístím a poseru sama!
Když jsem konečně začínala mít Bublinu jakožto blog hodně ráda, začínala jsem se radovat nad komentáři a nějak to tu rozjela, našla si mě realita. A to realita v podobě kamarádky, nebo spíš známé, z gymplu. (Jestli si to čteš, B., tak vítej! Zkazilas mi blogování - můžeš na sebe bejt pyšná!)
Jde v podstatě o to, že pro ně nebude těžké dosadit si za moje přezdívky psané kurzívou osoby, které znají, což je pro mě nemalý problém. Třeťák pro B. sice možná bude někým neznámým, ale když se tato adresa roznese, tak on sám si domyslí, že právě s ním jsem v říjnu chodila. A to pak budu v háji, protože všechna moje "přenesla jsem se přes to" vyvrátí většina deníčkovských článků, kterém jsem zde zveřejnila. A on bude vědět o mých depresích a já budu pěkně znemožněná. ...Opět.

Takže jak dál?
Upřímně? Nevím. Přemýšlím nad tím ve dne, v noci. Jestli B. opravdu zná tuto adresu, jestli na mě přišla, nebo jestli jsem jen zbytečně paranoidní. Jestli mi stojí za to přestěhovat blog a začít s čistým štítem - zase. Jestli mám skončit úplně. Jestli řeším blbosti. Asi určitě řeším blbosti. Nu...
Zatím je situace nejistá. Poslala jsem zvěda, jak už to tak u zvědů bývá, na výzvědy. Snad mi přinese pravdivé informace od B. A potom se uvidí. Potom se aktualizuje tento prazvláštní článek plný zmatků a vyřeší se, co dál.
Mám dvě alternativy toho, jak pokračovat, pokud jsem byla prozrazena. Pokud ne, tak je to jasné! Show bude pokračovat - juchuchůů! ;)


AKTUALIZACE - 24. 1. 2012, 21:46
Buď jsem paranoidní, nebo mě našli a lžou mi. Na tom nesejde!
Zatím to nechám otevřené a zůstanu tady. Nějak mi to tu přirostlo k srdéčku. ;)
Hola hej, jedeme dál! :D

"Marie, už zase máš k tulení sklony, jako loni... Slyším kostelní zvony znít. A to mě zabije!"

23. ledna 2012 v 17:19 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
Varování!: Článek byl napsát pod vlivem štěstí, skepse a ironie. Za nesmyslnost se předem omlouvám! ;)

Kdyby to někomu nebylo dost jasné, tak to v titulku článku, je úryvek písničky Tomáše Kluse, která nese název Marie. :D Ale na tom vlastně nezáleží...
Chtěla jsem jenom říct, že se mi tu hromadí resty, chrustí a nepořádek, ale také zážitky a o těch je třeba co? Psát.

Alanis Morisette - Ironic
Jestli máte k delším článkům rádi hudbu, tak si jí pusťte! Mám takové tušení, že to bude na déle... Mimochodem, ta zpěvačka i ta píseň jsou perfektní, nemyslíte?

Odpradávna se lidé zabývají především čím? Jakožto romantik bych měla říct láskou, ale má realistická část mě nutí říct: sebou. V mém běžném životě by se tyto dvě věci vyvracely, ale já si teď žiju docela pohodově, takže láska znamená i láska k sobě. ("Copak láska znamená, že jméno toho druhýho musím vyslovit padesátkrát častěji, než to své?!" Sex ve městě - film)
Ráda bych použila jednu citaci z Shakespearova díla Romeo a Julie. (Jednání 2., scéna 6.) "Takové smršti lásky hrozí ztroskotáním, v největším vzletu zprudka končívají, jako když střelný prach a oheň vzplanou v ničivém polibku."
Abych to tak řekla svými, mnohem neohrabanějšími slovy, než jaká měl pan William Shakespeare, tak když je někdo sakra šťastný, znamená to, že brzy půjde všechno jeho štěstí do kytek, když si nedá pozor. A jak už to tak u šťastných lidí bývá, jsou slepí, nedají si pozor a pak tu máme sebevraždy v důsledku dlouhotrvajících depresí... Nu, ale nebuďme hned skeptiční.
Já si ale dávám pozor! :D Život mě párkrát (s prominutím) nakopal do zadku a další modřiny zatím nepotřebuji. Takže jsem šťastná, ale dávám si pozor, abych nepřehlédla něco, co by mě mohlo uvrhnout zpátky do hlubin a topit tak dlouho, než bych se opět zvládla vyhrabat nahoru. Což by mohlo nějaký ten pátek trvat... A pak by to šlo dokola a dokola a dokola...
Nu, ale Třeťák stále neumřel, žeano. A jak už to tak u (dříve) zamilovaných blázínků, jako jsem já, bývá, každý pohled na něj mou vyléčenou dušičku vrací blíž ke startu. Znáte takové ty deskové společenské hry, které se hrají na hracím plánu, na kterém jsou věci jako "vynechej jedno kolo", nebo "házíš ještě jednou"? Tak na těch plánech jsou i políčka označená "vrať se o pět polí zpět". A pokaždé, když se na mě podívá jeho nádherně hlubokýma hnědýma očima, vrátí mě to o pět políček zpět. Když se usměje, to to můžu rovnou zabalit a jít zase na start! :D
No, dobrá, trochu přeháním. Teď už to na mě tolik neúčinkuje! To kdyby na mě promluvil, tak to bych si musela kleknout a slintat se srdíčky v očích. Dříve, když jsem na tom byla špatně, tak to jo, ALE... Je tu to ale, které obvykle nesnáším, ale teď mě tak strašně povzbuzuje a ladí na vlnu optimismu. ...ALE já už se z toho pomalu prokousávám ven, přesně, jak jsem o tom dříve snila a psala. Až na to, že teď vážně! :)
Přišla jsem totiž na jednu důležitou věc - "Jediný spolehlivý způsob, jak se zbavit závislosti je nahradit ji větší." Je to citát (tuším) z některého z mnoha dílů Zoufalých manželek, ale takhle narychlo Vám fakt nevypláznu, ze kterého přesně. :D Snad nebude vadit, že v jednom článku mám špatně citaci. Nu, ale o to nejde...

Nevím, jak rychle čtete, ale pro jistotu... by the way, ♪♫ A co mám dělat, když jsme tři?! Ty jsi ta (ten), co s láskou nešetří... Ty jsi ta (ten) naoko smutná (/-ý).

Jde o to, že jsem Třeťáka nahradila (možná, i když o tom poslední dobou pochybuju... - vysvětlím později) panem Někým, písněmi Tomáše Kluse a psaním. A tomu říkám sakra silná kombinace závislostí!
Řekněte si promězamě, že jsem mrcha, ale teoreticky by mu to nemělo moc vadit, když on udělal mě něco hodně podobného. Dobrá, dobrá, tohle moje tvrzení jen potvrzuje vaše tvrzení, že jsem mrcha. Tak asi jsem... ALE.
Ale o ně teď nejde, teď se budu věnovat čistě jenom tomu z nich, který žije (pryč s psaním!) a který zpívá (pápá, pane Někdo!). Tomáš Klus. Bože, jak já doufám, že tímto nápisem na svůj blog nenalákám ty usrdíčkované a uláfíkované fanynky, které ho tak strašně milují. Lezou mi totiž příšerně na nervy!
Vždycky jsem měla sklony k znechucení si věcí, které miluje a podporuje většina lidí. O to více potom věcí, které mají obrovské fankluby, ať už oprávněně, nebo neoprávněně. Pro mou, nebo možná i Klusovu smůlu, on se stává docela velkou osobností ve světě českých zpěváků. Tím spíš potom ve světě českých zpěváků, které poslouchá mládež (neboli týnejdžři, jak se rádi nazýváme). Když k tomu přičtu i obecenstvo zletilé, vznikne docela velká suma. A z té sumy já mám strach. No, spíše mám strach z oné vlastnosti (?) zmíněné hned v první větě tohoto odstavce.
Tomáše, Tomíka, ale i Toma totiž obdivuje, požírá k snídani, večeři a občas dokonce i k svačinám spousta mladých slečen. Spousta mladých slečen = velmi velký fanklub, ale i to, že některé z nich mám v přátelích na fejsbuku. Fanynky v přátelích na fejsbuku = celá zeď zas*aná odkazy na jeho písničky. Zeď plná písniček = časté poslouchání. Časté poslouchání = znechucení si písničky. Jednoduchá matematika, ne? ALE je tu ten problém. Když si znechutím Klusovy písničky, přestanu je poslouchat a přijdu tak o jednu část nově nabytých závislostí. To mě logicky učiní náchylnější k vlivu Třeťáka. Takže - Znechucení si Klusových písniček = katastrofa.
Dobrá, možná jsem trochu paranoidnější... :D

Nějak nevím, jak z Kluse navázat na nový hérstajl. Ale stejně bych se Vám o něm ráda zmínila, takže dejme tomu, že tento přechod je smysluplný a nepřipadá Vám trapný.
Ve středu se k nám po dlouhé době zase dostavila naše milovaná kadeřnice a já měla tak možnost vyslovit své přání. Měla jsem vlasy sestříhlé do patky a dlouhé zhruba po lopatky. Patka samozřejmě za čtvrt roku opět přerostla do délky, která je příliš dlouhá na to, aby byla žádaná. Takže to jsem chtěla zkrátit. Potom jsem taky chtěla ty vlasy trochu prostříhat, aby to nebylo moc ublízlé.
Moje přání byla vyslyšena, nicméně paní kadeřnice mi ty vlasy vyfoukala tak, že jsem vypadala hodně podobně, jako Joan Jett. Toho jsem se zprvu lekla. A to bych to nebyla já, abych do půlhodiny nestihla zmrvit její umělecké dílo. Vzala jsem žehličku spodní prameny trochu vyžehlila. Horní část jsem tak nějak načechrala a zároveň ublízla. Probíhalo to zhruba takto: načechrat - zhodnotit - ublíznout - zhodnotit - načechrat - ublíznout - zhodnotit - nic.
Nakonec moje hlava byla v celkem dobrém stavu. Po pravdě, takto vypadala moje původní představa o tom, jak chci vypadat, když si nechám udělat patku. Od té doby jsem si to změnila na "netuším, co s tím", ale pořád se mi ta původní verze líbila. Akorát jsem na ní zapomněla.
Takže, abyste to pochopili - sestřih se mi líbí, vyfoukaná verze ne. :D Ale stejně je ta kadeřnice machr!

When friendship starts...

OK, tak teď se vraťte k tomu obrázku tam hore a ještě jednou si přečtěte ten anglický text, který jste (možná) přeskočili. Je to důležité! Uvádí to totiž další odstavec tohoto článku. (Jo, tak nějak už jsem vzdala plynulé navazování na jiné téma.)
Kamarádi jsou poslední dobou to nejcennější, co mám. Proč ne rodina? Protože s ní nevycházím, nesdílím názory, hádám se a necítím se s ní tak dobře, jako s přáteli. Je to divné, takhle to říct, ale na druhou stranu, rodina je asi někde po přátelích, takže... Navíc nerada lžu, takže Vám radši povím pravdu, čímž risknu, že sem už nikdy nezabloudíte, než abych tady lhala a musela si pamatovat, co jsem napsala.
V tuto chvíli to prostě cítím takhle. A to, co cítím momentálně převažuje nad tím, co si myslím, co vím, že je správné a tím, co bych měla dělat. Prostě to dělám tak, jak to cítím. Vlastně poslední dobou moje mysl a srdíčko začínají být v symbióze. Tyjo, to je tak neobyčejný!

A když už jsem u těch kamarádů, musím zmínit, že jsme se dneska se dvěmi kamarádkami poflakovaly místo školy po městečku a vybíraly na tříkrálovskou charitativní sbírku. Obnášelo to i zpěv, takže mám, co vyprávět! :D
V osm ráno měly všechny skupiny (celkem čtyři) sraz na místní faře. Tam nám byly dány instrukce, odměny, kasička a PŘEVLEKY. No, převelky... :D Byla to bílá noční košile dlouhá jako trám, přes kterou jsme si uvázaly různě barevný provaz a na hlavu si daly korunu.
To by bylo ještě celkem snesitelné, ale Potterofilka dostala nápad, že budeme vybírat (a tím pádem i zpívat) na gymplu. Byla jsem přehlasována, takže jsem tam musela jít a zažít dobrovolný trapas. Jasně, proč nevlézt Třeťákovi rovnou pod oči a nedat mu při svém krákorání možnost vysmát se mi do očí.
Když jsme do té budovy na kopečku dorazily, byla přestávka. Čekaly jsme na hodinu, že budeme obcházet třídy jednotlivě. Mezitím přiběhly malé dětičky, jestli bychom jim potom nepřišly taky zazpívat. To jediné mi vylepšilo náladu. Byla to vážně zlatíčka. Nakonec bylo jejich obecenstvo to nejvděčnější. A to by si člověk myslel, že gympláci budou rádi, že jim přerušíme hodinu a tím pádem i trápení.
Když konečně zazvonilo na hodinu, první na řadě byla ředitelna, kabinet a sborovna. A hned po tom třída, kde učila naše profesorka třídní studenty ze 3.A. Což samozřejmě zahrnuje i Třeťáka. Vlezly jsme tam, já nejpravděpodobněji rudá jako rajče, a Třídní nás hodinu uváděla. Potom nás ukecala, ať zazpíváme tu koledu "My tři králové jdeme k Vám...". Ale to jsem nezmínila to nejlepší - Třeťák seděl v první lavici, hned přede mnou. Myslela jsem, že mě z Potterofilky klepne pepka.
Kupodivu, Třeťák prokázal dostatek taktu a po celou dobu mého značně falešného zpívání raději zíral do svých papírů. Těžko říct, jestli se potřeboval něco naučit, nebo jestli to dělal kvůli tomu, aby mi to nebylo tak blbé. Nicméně, já věřím tomu, že kvůli mě. ;)
Potom už se nic zásadnějšího nestalo. Obešly jsme všechny třídy gymplu, sklidily menší, či větší ovace, já načmárala na tabuli "K+M+B 2012" a šly jsme dál. Potom jsme zpívaly i u těch malých dětí a nakonec obcházely i po městě.
V půl dvanácté byl sraz na faře, kde jsme se a) pěkně přejedly a b) spřátelily s holkama ze sexty.
Zbytek dne probíhal v duchu veselí v cukrárně s Ann.
BYLO TO SKVĚLÝ!


PS, Jestli jste to přečetli celé, mále můj obdiv i úsměv! :D

Štěstí

1. ledna 2012 v 13:48 | Kimberly B. |  Rýmované cosi
Tak. Novoročně přidávám zase jednu básničku, kterou jsem vyhrabala na svém Literu.
Mimochodem, tento článek jsem přednastavila včera, krátce po tom, co jsem zveřejnila básničku Nejistá. Možná očekávejte ještě nějaký článek o té krásné Dvanáctce, která nám nastala, nebo tak.

Štěstí
Co spoustě lidem chybí,
spousta z nás hledá,
nikdo z nich však neví,
že se najít nedá.

A když jeden najde,
tak ostatní uvěří,
že to přeci jen jde,
že jednou zaťuká u nich, u dveří.