"Marie, už zase máš k tulení sklony, jako loni... Slyším kostelní zvony znít. A to mě zabije!"

23. ledna 2012 v 17:19 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
Varování!: Článek byl napsát pod vlivem štěstí, skepse a ironie. Za nesmyslnost se předem omlouvám! ;)

Kdyby to někomu nebylo dost jasné, tak to v titulku článku, je úryvek písničky Tomáše Kluse, která nese název Marie. :D Ale na tom vlastně nezáleží...
Chtěla jsem jenom říct, že se mi tu hromadí resty, chrustí a nepořádek, ale také zážitky a o těch je třeba co? Psát.

Alanis Morisette - Ironic
Jestli máte k delším článkům rádi hudbu, tak si jí pusťte! Mám takové tušení, že to bude na déle... Mimochodem, ta zpěvačka i ta píseň jsou perfektní, nemyslíte?

Odpradávna se lidé zabývají především čím? Jakožto romantik bych měla říct láskou, ale má realistická část mě nutí říct: sebou. V mém běžném životě by se tyto dvě věci vyvracely, ale já si teď žiju docela pohodově, takže láska znamená i láska k sobě. ("Copak láska znamená, že jméno toho druhýho musím vyslovit padesátkrát častěji, než to své?!" Sex ve městě - film)
Ráda bych použila jednu citaci z Shakespearova díla Romeo a Julie. (Jednání 2., scéna 6.) "Takové smršti lásky hrozí ztroskotáním, v největším vzletu zprudka končívají, jako když střelný prach a oheň vzplanou v ničivém polibku."
Abych to tak řekla svými, mnohem neohrabanějšími slovy, než jaká měl pan William Shakespeare, tak když je někdo sakra šťastný, znamená to, že brzy půjde všechno jeho štěstí do kytek, když si nedá pozor. A jak už to tak u šťastných lidí bývá, jsou slepí, nedají si pozor a pak tu máme sebevraždy v důsledku dlouhotrvajících depresí... Nu, ale nebuďme hned skeptiční.
Já si ale dávám pozor! :D Život mě párkrát (s prominutím) nakopal do zadku a další modřiny zatím nepotřebuji. Takže jsem šťastná, ale dávám si pozor, abych nepřehlédla něco, co by mě mohlo uvrhnout zpátky do hlubin a topit tak dlouho, než bych se opět zvládla vyhrabat nahoru. Což by mohlo nějaký ten pátek trvat... A pak by to šlo dokola a dokola a dokola...
Nu, ale Třeťák stále neumřel, žeano. A jak už to tak u (dříve) zamilovaných blázínků, jako jsem já, bývá, každý pohled na něj mou vyléčenou dušičku vrací blíž ke startu. Znáte takové ty deskové společenské hry, které se hrají na hracím plánu, na kterém jsou věci jako "vynechej jedno kolo", nebo "házíš ještě jednou"? Tak na těch plánech jsou i políčka označená "vrať se o pět polí zpět". A pokaždé, když se na mě podívá jeho nádherně hlubokýma hnědýma očima, vrátí mě to o pět políček zpět. Když se usměje, to to můžu rovnou zabalit a jít zase na start! :D
No, dobrá, trochu přeháním. Teď už to na mě tolik neúčinkuje! To kdyby na mě promluvil, tak to bych si musela kleknout a slintat se srdíčky v očích. Dříve, když jsem na tom byla špatně, tak to jo, ALE... Je tu to ale, které obvykle nesnáším, ale teď mě tak strašně povzbuzuje a ladí na vlnu optimismu. ...ALE já už se z toho pomalu prokousávám ven, přesně, jak jsem o tom dříve snila a psala. Až na to, že teď vážně! :)
Přišla jsem totiž na jednu důležitou věc - "Jediný spolehlivý způsob, jak se zbavit závislosti je nahradit ji větší." Je to citát (tuším) z některého z mnoha dílů Zoufalých manželek, ale takhle narychlo Vám fakt nevypláznu, ze kterého přesně. :D Snad nebude vadit, že v jednom článku mám špatně citaci. Nu, ale o to nejde...

Nevím, jak rychle čtete, ale pro jistotu... by the way, ♪♫ A co mám dělat, když jsme tři?! Ty jsi ta (ten), co s láskou nešetří... Ty jsi ta (ten) naoko smutná (/-ý).

Jde o to, že jsem Třeťáka nahradila (možná, i když o tom poslední dobou pochybuju... - vysvětlím později) panem Někým, písněmi Tomáše Kluse a psaním. A tomu říkám sakra silná kombinace závislostí!
Řekněte si promězamě, že jsem mrcha, ale teoreticky by mu to nemělo moc vadit, když on udělal mě něco hodně podobného. Dobrá, dobrá, tohle moje tvrzení jen potvrzuje vaše tvrzení, že jsem mrcha. Tak asi jsem... ALE.
Ale o ně teď nejde, teď se budu věnovat čistě jenom tomu z nich, který žije (pryč s psaním!) a který zpívá (pápá, pane Někdo!). Tomáš Klus. Bože, jak já doufám, že tímto nápisem na svůj blog nenalákám ty usrdíčkované a uláfíkované fanynky, které ho tak strašně milují. Lezou mi totiž příšerně na nervy!
Vždycky jsem měla sklony k znechucení si věcí, které miluje a podporuje většina lidí. O to více potom věcí, které mají obrovské fankluby, ať už oprávněně, nebo neoprávněně. Pro mou, nebo možná i Klusovu smůlu, on se stává docela velkou osobností ve světě českých zpěváků. Tím spíš potom ve světě českých zpěváků, které poslouchá mládež (neboli týnejdžři, jak se rádi nazýváme). Když k tomu přičtu i obecenstvo zletilé, vznikne docela velká suma. A z té sumy já mám strach. No, spíše mám strach z oné vlastnosti (?) zmíněné hned v první větě tohoto odstavce.
Tomáše, Tomíka, ale i Toma totiž obdivuje, požírá k snídani, večeři a občas dokonce i k svačinám spousta mladých slečen. Spousta mladých slečen = velmi velký fanklub, ale i to, že některé z nich mám v přátelích na fejsbuku. Fanynky v přátelích na fejsbuku = celá zeď zas*aná odkazy na jeho písničky. Zeď plná písniček = časté poslouchání. Časté poslouchání = znechucení si písničky. Jednoduchá matematika, ne? ALE je tu ten problém. Když si znechutím Klusovy písničky, přestanu je poslouchat a přijdu tak o jednu část nově nabytých závislostí. To mě logicky učiní náchylnější k vlivu Třeťáka. Takže - Znechucení si Klusových písniček = katastrofa.
Dobrá, možná jsem trochu paranoidnější... :D

Nějak nevím, jak z Kluse navázat na nový hérstajl. Ale stejně bych se Vám o něm ráda zmínila, takže dejme tomu, že tento přechod je smysluplný a nepřipadá Vám trapný.
Ve středu se k nám po dlouhé době zase dostavila naše milovaná kadeřnice a já měla tak možnost vyslovit své přání. Měla jsem vlasy sestříhlé do patky a dlouhé zhruba po lopatky. Patka samozřejmě za čtvrt roku opět přerostla do délky, která je příliš dlouhá na to, aby byla žádaná. Takže to jsem chtěla zkrátit. Potom jsem taky chtěla ty vlasy trochu prostříhat, aby to nebylo moc ublízlé.
Moje přání byla vyslyšena, nicméně paní kadeřnice mi ty vlasy vyfoukala tak, že jsem vypadala hodně podobně, jako Joan Jett. Toho jsem se zprvu lekla. A to bych to nebyla já, abych do půlhodiny nestihla zmrvit její umělecké dílo. Vzala jsem žehličku spodní prameny trochu vyžehlila. Horní část jsem tak nějak načechrala a zároveň ublízla. Probíhalo to zhruba takto: načechrat - zhodnotit - ublíznout - zhodnotit - načechrat - ublíznout - zhodnotit - nic.
Nakonec moje hlava byla v celkem dobrém stavu. Po pravdě, takto vypadala moje původní představa o tom, jak chci vypadat, když si nechám udělat patku. Od té doby jsem si to změnila na "netuším, co s tím", ale pořád se mi ta původní verze líbila. Akorát jsem na ní zapomněla.
Takže, abyste to pochopili - sestřih se mi líbí, vyfoukaná verze ne. :D Ale stejně je ta kadeřnice machr!

When friendship starts...

OK, tak teď se vraťte k tomu obrázku tam hore a ještě jednou si přečtěte ten anglický text, který jste (možná) přeskočili. Je to důležité! Uvádí to totiž další odstavec tohoto článku. (Jo, tak nějak už jsem vzdala plynulé navazování na jiné téma.)
Kamarádi jsou poslední dobou to nejcennější, co mám. Proč ne rodina? Protože s ní nevycházím, nesdílím názory, hádám se a necítím se s ní tak dobře, jako s přáteli. Je to divné, takhle to říct, ale na druhou stranu, rodina je asi někde po přátelích, takže... Navíc nerada lžu, takže Vám radši povím pravdu, čímž risknu, že sem už nikdy nezabloudíte, než abych tady lhala a musela si pamatovat, co jsem napsala.
V tuto chvíli to prostě cítím takhle. A to, co cítím momentálně převažuje nad tím, co si myslím, co vím, že je správné a tím, co bych měla dělat. Prostě to dělám tak, jak to cítím. Vlastně poslední dobou moje mysl a srdíčko začínají být v symbióze. Tyjo, to je tak neobyčejný!

A když už jsem u těch kamarádů, musím zmínit, že jsme se dneska se dvěmi kamarádkami poflakovaly místo školy po městečku a vybíraly na tříkrálovskou charitativní sbírku. Obnášelo to i zpěv, takže mám, co vyprávět! :D
V osm ráno měly všechny skupiny (celkem čtyři) sraz na místní faře. Tam nám byly dány instrukce, odměny, kasička a PŘEVLEKY. No, převelky... :D Byla to bílá noční košile dlouhá jako trám, přes kterou jsme si uvázaly různě barevný provaz a na hlavu si daly korunu.
To by bylo ještě celkem snesitelné, ale Potterofilka dostala nápad, že budeme vybírat (a tím pádem i zpívat) na gymplu. Byla jsem přehlasována, takže jsem tam musela jít a zažít dobrovolný trapas. Jasně, proč nevlézt Třeťákovi rovnou pod oči a nedat mu při svém krákorání možnost vysmát se mi do očí.
Když jsme do té budovy na kopečku dorazily, byla přestávka. Čekaly jsme na hodinu, že budeme obcházet třídy jednotlivě. Mezitím přiběhly malé dětičky, jestli bychom jim potom nepřišly taky zazpívat. To jediné mi vylepšilo náladu. Byla to vážně zlatíčka. Nakonec bylo jejich obecenstvo to nejvděčnější. A to by si člověk myslel, že gympláci budou rádi, že jim přerušíme hodinu a tím pádem i trápení.
Když konečně zazvonilo na hodinu, první na řadě byla ředitelna, kabinet a sborovna. A hned po tom třída, kde učila naše profesorka třídní studenty ze 3.A. Což samozřejmě zahrnuje i Třeťáka. Vlezly jsme tam, já nejpravděpodobněji rudá jako rajče, a Třídní nás hodinu uváděla. Potom nás ukecala, ať zazpíváme tu koledu "My tři králové jdeme k Vám...". Ale to jsem nezmínila to nejlepší - Třeťák seděl v první lavici, hned přede mnou. Myslela jsem, že mě z Potterofilky klepne pepka.
Kupodivu, Třeťák prokázal dostatek taktu a po celou dobu mého značně falešného zpívání raději zíral do svých papírů. Těžko říct, jestli se potřeboval něco naučit, nebo jestli to dělal kvůli tomu, aby mi to nebylo tak blbé. Nicméně, já věřím tomu, že kvůli mě. ;)
Potom už se nic zásadnějšího nestalo. Obešly jsme všechny třídy gymplu, sklidily menší, či větší ovace, já načmárala na tabuli "K+M+B 2012" a šly jsme dál. Potom jsme zpívaly i u těch malých dětí a nakonec obcházely i po městě.
V půl dvanácté byl sraz na faře, kde jsme se a) pěkně přejedly a b) spřátelily s holkama ze sexty.
Zbytek dne probíhal v duchu veselí v cukrárně s Ann.
BYLO TO SKVĚLÝ!


PS, Jestli jste to přečetli celé, mále můj obdiv i úsměv! :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vysmátá | Web | 8. ledna 2012 v 12:28 | Reagovat

Já jsem se nikdy tříkrálování neúčastnila, ale zní to jako fajn byznys(až na to zpívání :D)
Jo a mimochodem, já si myslím že jediný způsob jak se zbavit závislosti je, najít si někoho kdo ti s tím pomůže :))

2 Kimberly B. | E-mail | Web | 8. ledna 2012 v 13:42 | Reagovat

[1]: No jó, to máš taky pravdu. Ale teoreticky, když ti s tím pomůže, staneš se závislá na něm, takže svou závislost vlastně nahradíš... ;) Nu, to je fuk.
Tříkrálování někdy zkus! :) Je to fajn pocit, být prospěšná.

3 Beebe | Web | 11. ledna 2012 v 20:27 | Reagovat

Dlouhý, hodně dlouhý ale moc pěkný článek, moc se mi líbil. a fakt jsem ho četla, neber to jako komentář člověka co obíhá všechny blogy jako reklamu;) a mimochodem ty "převleky" dobrý.. ja nikdy nebyla na třikrálování:) ale asi bych nepřežila jít k nám na gympl!:P

4 Kimberly B. | E-mail | Web | 11. ledna 2012 v 20:37 | Reagovat

[3]: Děkuju. Vím, je dlouhý... Ale na druhou stranu to není zas až takové zlo. ;) btw, Gympl byl málem moje smrt. :D

5 Beebe | Web | 11. ledna 2012 v 20:40 | Reagovat

Já taky donedávna nevěděla ale ted mi to řekla jedna blogerka takže:D* Jupíí!:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama