Kdybych byla jako oni, byla bych šťastná?

18. února 2012 v 16:10 | Kimberly B. |  Mapa myšlenek
Nemám ráda to sdělení "Jsem jiná...", případně "Jsem divná...". Už jenom toto tvrzení v dnešní době totiž o člověku vypovídá zhruba to, že je stejný, jako většina těch ostatních. Každý se chce lišit. Ne každý to umí. Každopádně, podle mě "být jiný" neznamená napsat to o sobě a šup - jsem jiná. Tak lehké to nebude, přátelé! Na to musíte mít parádní kopec odvahy a několik sad špuntů do uší, aby Vám bylo jedno, kdo co tvrdí.

Vlastně nemám ráda nic, co se líbí té kůl většině. Mám "př.:"! :D Když všichni začali milovat Justina Biebera, já ho nenáviděla a pomlouvala. Ale teď když už ho mnohem víc lidí pomlouvá, jsem se ho začala zastávat. Nedělám to naschvál! Vážně ne. Ale asi to mám nějak podvědomě zafixovaný, nebo co...

A vůbec, mám tak nějak zvláštní pocit, že já asi opravdu jsem jiná, než ostatní... Nebo je to možná jen touha nebýt taková, jako jsou ostatní. Nevím. Ale kolikrát už jsem se topila v hrncích čaje za večerních depresí s myšlenkou, že mi nikdo nerozumí? Kolikrát jsem se divila nad reakcemi mé kamarádky, o které jsem byla přesvědčená, že mi rozumí, ale odpověď tvrdila něco jiného? Kolikrát jsem děkovala Bohu za to, že jsem dostatečně inteligentní na to, abych na facebook nedávala milióny fotek před zrcadlem s vyšpulenou pusou, okomentovaných slovy: "MucQ! LowísQuYu váFf!"?

Asi nejsem jiná. Ale, díkybohu, nejsem úplně všední. Nebo si to aspoň o sobě myslím, což už může být považováno za úspěch, vzhledem k tomu, že si nemyslím, že jsem "vážně mucQ♥", ne?

Ať už tak, či tak, za svou "jinakost" si tvrdě platím. Vsadila bych se, že máte v okolí alespoň jednoho člověka, který když pohlédne na někoho, kdo na první pohled není všední (jako třeba já), poznamená: "Ježiši!" nebo něco na ten způsob a potom začne z plna hrdla pomlouvat. A určitě potom máte okolo sebe dost nedostatečně svérázných lidí, kteří se buď přidají k pomlouvání, nebo alespoň zbaběle mlčí, protože se nechtějí stát dalším terčem pomluv, což by se velmi pravděpodobně stalo, kdyby se opovážili vzdorovat. Aspoň já mám okolo sebe habaděj takových lidí. A to jsou denní překážky, se kterými se musím vyrovnávat.

Musím uznat, že dříve mi to dělalo dost velké potíže. Jsem totiž od přírody možná až moc citlivý člověk, který si hned všechno bere (to mám asi po babičce). Ale teď už se nad tím nepozastavuji. Když jsem dostatečně vyspalá i najedená a nejsem zrovna v "porozchodové" fázi života, jsem tedy v dobré náladě, dokonce se pomluvám i směji. Nedávno jsem měla i den, kdy jsem vyloženě provokovala největší drbnu ze třídy. Jasně, že jsem si tím přímo koledovala o pomluvy, které o mě teď kolují, ale byl to prostě protest.

Ale pak jsou tu, bohužel, i dny, kdy nejsem dobře vyspalá, najedená, nebo v "porozchodové" fázi života. Nebo taky třeba všechno najednou. A to si tak říkám - co by bylo, kdybych nebyla jiná? Nebo, chceme-li se vyhnout tomu ošemetnému slovu "jiná", co by bylo, kdybych byla jako oni?

Byla bych šťastná, kdybych žila v naivním přesvědčení, že se nutně musím oblékat pouze do nejnovějších triček z NewYorkeru, nebo Gateu? Bavilo by mě dělat fotky "zeshora", nebo před zrcadlem? Uspokojilo by mě přesvědčování lidí na facebooku o tom, že "ta fotka je ale vážně strašně ošklivá", přestože si to nemyslím? Bavilo by mě řešit po odpoledních, jaký make-up zvolit zítra k tomu novému tričku? Nevadilo by mi, že v konečném důsledku jsem pouze součást stáda?

Asi dojdu ke zvláštnímu a nečekanému závěru, ale kdybych skutečně byla jedna ze stáda, nevadilo by mi to. Byla bych šťastná, že jsem jako všichni ostatní, protože všichni ostatní by na tom byli stejně. Všichni "moji lidé" by ostatní přesvědčovali o své originalitě žijíc v zahořklé nejedinečnosti. Byla bych zaslepená, ale nevadilo by mi to. Protože přesně takhle se všichni ve stádu chovají.

Naštěstí ale nejsem součást stáda. Naštěstí vidím, že být součástí stáda není takové, jaké si všechny ovce myslí, že to je. Jsem vlk-vegetarián. Jsem od nich oddělená plotem, protože se bojí, že bych jim ublížila. Jsou zaslepeni, nevidí že jsem vegetarián. Koukám na ně zpoza té ohrady a vidím i věci, které uvnitř nikdo z nich nevidí. Nekoukají na sebe totiž shora. To já stojím na kopci.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 miss-dandelion | E-mail | Web | 18. února 2012 v 16:30 | Reagovat

Bože můj! Z toho posledního odstavce jsem se málem rozbrečela! Já jsem taky nevšední, tedy alespoň v to doufám. Kdybych byla jako stádo, asi bych si šla hodit mašli na nejbližší strom. Nemohla bych bejt jako ONI. I když, máš pravdu, že v době, kdybych byla jako oni, nepamatovala bych si nebo bych si neuvědoovala, že existuje i něco lepšího, něco jinakostnějšího, jako je jedinečnost, byla bych zaslepená JIMI a neviděla bych nic, co bych vidět MĚLA.

Peace!

2 Kimberly B. | E-mail | Web | 18. února 2012 v 16:35 | Reagovat

[1]: Jé, tak teď jsi mě zase dojala ty! :) Děkuju za tolik chvály i za projevený souhlas. Je krásný to číst!
Peace!

3 Maggie Elm | 18. února 2012 v 17:42 | Reagovat

No když jsem uviděla ten dlouhý článek tak se přiznám se mi vůbec nechtělo ho číst. Ale začala jsem a zaujalo mě to. Blog se hemží lidmi co si myslí, že umí psát, ale jen málo z nich se tomu aspoň přibližuje. Neříkám, že já to umím, ta věc co chci říct je, že to umíš ty.
To že seš divná, jiná, prostě nejseš v sektě (jak já těmto 'in' lidem říkám) to není nic převratného. Na blogu o tom píše spousta lidí. Ale líbí se mě, že se na to umíš podívat z jiné strany. Říkáš, že by ti ani nevadilo být v stádu kdybys v něm byla. A to mě vyrazilo dech.
Popravdě doufám, že se nikdy nestaneš tou vláčenou slepou ovcí. Já to taky někdy chtěla. Chtěla jsem mít spoustu přátel. Nikdy se necítit sama. Chodit do klubů, opíjet se. Mít každý měsíc nového kluka. Připadat si krásná, protože mě dvacet lidí 'lajkuje' fotku na facebooku.
Teď už to nechci a jsem ráda, že jsem nikdy nebyla taková jako oni. Je spoustu kdyby kterých lituji, ale tohle tam tedy rozhodně nepatří.
Výborný článek, díky*)
Me.

4 Kimberly B. | E-mail | Web | 18. února 2012 v 19:27 | Reagovat

[3]: Moc děkuji za to, že si myslíš, že umím psát. Je to od tebe vážně hezké! :) Ani si nedokážeš představit, jak moc to pro mě znamená, nakolik mě to popohání k napsání něčeho dalšího.
Taky děkuji za všechnu "tvrdší" upřímnost, která ale nakonec vyzněla spíš pochvalně. Moc si vážím toho, že ses přes celý článek prokousala. A moc si vážím všech tvých pochval.
Popravdě, jsem v rozpacích! :)

5 Maggie Elm | Web | 19. února 2012 v 17:24 | Reagovat

[4]: A já zase děkuju za milé poděkování. No hodně lidí na komentář ani neodpoví. Podle mě se má chválit, protože jak jinak z člověka něco udělat? Protože když přestaneš psát tak se to nikdy pořádně nenaučíš. Jediná možnost je se vypsat. Když jsem v jedenácti začínala s psaním tak to bylo něco příšerného. Potom to bylo už lepší, ale pořád jsem na začátku. Co chci říct? Vždycky se do toho tak zapletu, bože! Když jsem začínala tak tu bylo spoustu lidí, co mě říkali ať píšu dál. Po pěti letech na ně vzpomínám s neskutečnou úctou. Chválit, chválit.

6 Kimberly B. | E-mail | Web | 19. února 2012 v 19:18 | Reagovat

[5]: Ano, to já už taky nějaký ten rok píšu... Ze začátku jsem si psala jen tak, do wordu. Pak jsme si s kamarádkou posílaly "povídky", později jsem je dávala i na blog. Ale posléze jsem zjistila, že mi pro dlouhodobější psaní chybí ta vášeň a tak příběhy píšu jenom občas. Ale blogování a "hemzání" mi zůstalo.
Jé, a koukám, že tentokrát jsi mi zanechala i blog! Výborně, ráda bych si od tebe něco přečetla. :)

7 Wawe | 20. února 2012 v 17:49 | Reagovat

Pocit,že jsi jiná kolikrát znamená pravý opak,to co tu popisuješ mi nijak "jiné"nepřipadá..

8 Maggie Elm | Web | 20. února 2012 v 17:58 | Reagovat

Jednak díky za milý a dlouhý komentář!:) Je mi jasné, že s tím vrahem to bylo vysvětleno pěkně zamotaně. Budu se snažit to příště trochu rozepsat a vysvětlit. Mám prostě čas od času takové 'geniální' (velký důraz na úvozovky prosím) nápady a vůbec mě nenapadne, že to musí pochopit také někdo další než já.
No a protože ses zeptala... Což mě hrozně těší, protože miluju když nad tím co píšu lidi aspoň trochu přemýšlí...
Já jsem tím slovem správný nechtěla říct, že by to bylo správné v souladu s morálkou, zákonem nebo něčím takovým. Bylo to v souladu s jeho osobností. Proto taky na seznam směru jeho cesty doplňuji to elektrické křeslo. Co je důležité (a nenapsala jsem to tam, VELKÁ CHYBA), že když jsme správným člověkem a  naše rozhodnutí vycházejí z toho co cítíme, tak se nikdy nemůžeme splést. Protože my jsme naše myšlenky, my jsme naše rozhodnutí.
Stejně pořád nevím jestli je to jasné. Občas sama nestačím sledovat svoje myšlenky, tak se tím kdyžtak nestresuj:D

To je super, že se ti líbí ty písničky. Není to nic moc známého (snad až na Breakeven, ale je to všechno hudba s velkým H.

9 Kimberly B. | E-mail | Web | 20. února 2012 v 18:10 | Reagovat

[7]: Víš, že jsem popisovala právě to, že je "jiný" a jiný? Asi nevíš.
Možná jsem stejná. Možná jsem jiná. Pochybuju, že o mě něco víš, protože sis přečetla maximálně tak tenhle článek. Možná sis ho ani nedočetla... Bůh ví! Každopádně říkám jenom to, co cítím. ;)

[8]: Já mám nejradši tu neznámou a zašitou, ale krásnou hudbu z YouTube... :) Můžu si být jistá, že na mě nebude hrát ze všech rádií, že nebude mít milióny "uslintaných" fanynek a všechny ty věci, co mě jednoduše rozčilují.

10 Marsy | Web | 20. února 2012 v 18:40 | Reagovat

Ten článěk je krásně napsaný :)
Docela bych se v některých částech i viděla.
Ale postupem času zjištuju, že tohle "stádování" je znakem určité věkové skupiny. Nebo spíš tam je to nejvíc poznat
Nedávno jsem nad tím uvažovala a uvědomila jsem si, že na nižším gymplu vypadali všichni stejně :D Všichni nosili to sportovní oblečení, všichni si najednou založili "Libko", všichni museli mít ty super fotky atd.
Teď když už je většině 18 let zjištuju, jak je každej jinej. Každej má svůj styl a v něčem se našel. Samozřejmě všechno má své výjimky...
A já osobně se vždycky snažila nějak zapadnout, nebýt jiná, neupozornovat na sebe... Byla jsem taková ta "tichá vzadu" :D a tím jsem vlastně byla jiná.. neměla jsem potřebu na sebe poutat pozornost o co se "stádo" snažilo...
takže moc hezký článek:)
a jinak děkuju za pochvalu :)

11 Kimberly B. | E-mail | Web | 20. února 2012 v 18:53 | Reagovat

[10]: Moc děkuju za pochvalu! :) Jestli je pravda to, co říkáš, tak se vážně těším na to, až budu starší! Stádování je příšerná příšernost... :D

12 Le fille Ash | Web | 21. února 2012 v 16:19 | Reagovat

Mluvíš mi z duše... Kimberly! Doslova a do písmene jsi sepsala to, co prožívám často i já. Shrnula si problém do jednoho článku a řekla jsi o něm vše, co bylo třeba...
Hlavně ten první odstavec. Je pravda, že kde kdo o sobě napíše, že je divný, ale... hle? Skutek utek.
Na druhou stranu je opravdu třeba, aby takových lidí, co jsou jiní, na světě bylo. Všednost je pěkná, ale jen do jisté míry, ne, moment, vlastně není vůbec pěkná... někdy je důležitá, ale pokaždé tu musí být něco, co ji "naruší". Ale je bohužel pravda, že jakmile něco takového je, bez špuntů a brnění se to v žádném případě neobejde!

13 Kimberly B. | E-mail | Web | 21. února 2012 v 17:06 | Reagovat

[12]: Tu trochu jinou všednost většinou nazývám netradiční klasikou. :D Je to klasika, ale vlastně trochu jinak... :)

14 Maggie Elm | Web | 21. února 2012 v 18:38 | Reagovat

To co píšeš o reklamních tricích je určitě pravda. Hlavně baby mají v povaze se pořád porovnávat.
Ale stejně, mě prostě odmalička ta dokonalost přitahuje. Asi protože jsem taková nikdy nebyla, protože kolem byla spousta lidí co takoví byli, nebo že mě takovou chtějí mít rodiče. Já nevím. Ano, být lepší než všichni ostatní, možná to je můj cíl. Možná jsem teď napsala něco tak upřímného až se za to stydím.

Tak to máš asi s váhou opačný problém než většina lidí:) Já o tom prostě poslední dobou přemýšlím nějak moc. Asi to bude tím, že sedím s kámoškou co je totálně hubená. Nejhorší je, že kdyby nebylo debilního BMI 22, tak jsem spokojená. Ale chápu, že to asi není příjemný, když ti ostatní říkají, že seš anorektička a ty za to přitom nemůžeš.

15 Kimberly B. | E-mail | Web | 23. února 2012 v 18:17 | Reagovat

[14]: "Anorektičky" jako já to mají vždycky těžké. :D Ale nestěžuji si! ;)

16 anniele | Web | 26. února 2012 v 17:28 | Reagovat

Ano, chce to odvahu být jiný, ale stojí to za to. Protože lidé ve stádu se neodváží ke smíchu v slzách, tanci z radosti na ulici nebo výbuchem smíchu na zastávce..Musí být přeci normální. Užij si svobobdy a snů...

17 S. | Web | 5. března 2012 v 19:05 | Reagovat

souhlasim s tebou..a jsem ráda, že si nic moc neděláš z pomluv, tak to má být :)
nojo, taky si občas řikám, že ty "mucq holky", co žijou v iluzi, že je má každej rád a že jsou krásný a že je kluci milujou jsou asi šťastnejší než já.. ale je to jenom na nějakou dobu.. protože já radši budu mít jenom dvě pořádný kamarádky, kterejm můžu věřit než jich mít tisíc a až budu mít problém, všechny se na mě vyserou

18 Kimberly B. | E-mail | Web | 5. března 2012 v 22:57 | Reagovat

[16]: Děkuji! :) Budu si jich vážit, jako ničeho! :)

[17]: To totiž nejsou kamarádky. Jsem ráda za ta zlatíčka, co mám! :)

19 Kate | Web | 6. dubna 2012 v 15:05 | Reagovat

Páni to je nádherné :) během toho co jsem tento článek četla mi běhala husina a ještě dlouho dobu určitě bude :) ten poslední odstavec je velmi výstižný je krásně napsaný a určitě je napsaný od srdce.

20 Kimberly B. | E-mail | Web | 6. dubna 2012 v 15:22 | Reagovat

[19]: Velmi děkuji! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama