Březen 2012

Výstava první

31. března 2012 v 18:05 | Kimberly B. |  Továrna na estetično
Taky Vás občas zachvátí šílenost zvaná kreativita? Tak to musíte znát ten pocit... Začnete se nějak projevovat, ani nevíte jak, ale všechnu svou Múzu vkládáte do toho konkrétního dílka. A pak, když máte dost štěstí a samozřejmě Múzy, je dílko hotové. A vy na něm vidíte, že je hotové. A tak uděláte tu prostou věc - podělíte se o něj s ostatními.
Za těch posledních pár let, kdy mnou Múza buď lomcuje, nebo se mi vyhýbá velkým obloukem, jsem vkládala veškerou svou kreativitu do několika oborů. Psala jsem povídky, pokoušela se fotit, kreslila jsem si,... Ale poslední dobou mnou lomcuje polyvore. Mám tam svůj vlastní profil, kde se tedy dělím o větší část všech mých estetických výtvorů. A mou Múzu na psaní pomalounku nahrazuje Múza na (promiňte mi to slovo, vždyť vy víte, jak ho nesnáším) módu. A nechci, aby to tu lehalo ladem a skladem, navíc se chci asi trošku pdělit o své výtvory. :D Tož, do archívu nechť zapadnou i mé estetické... hm... cosi.

~ numero uno
Tenhle sem prostě musel přijít jako první v řadě... Ačkoliv to nikomu z Vás, kdo nemáte s polyvorem co dočinění, nebude dávat smysl... This is my first template. Like... My own. :) Kdyby někoho z Vás zajímalo, co to znamená to "template", tak abyste nemuseli na translate.google ( ;) ), překládá se to jako "šablona". Na polyvoru to je vlastně předpřipravené "pozadí", do kterého jenom šoupnete pár svých obrázků a máte během pár minut hotový celý set. Tato šablona je už doplněná o můj výběr oblečků (jenom aby bylo jasno).
Abych to nějak okomentovala... Sama nejsem žádný módní fanatik. Po pravdě řečeno, nejčastěji na sebe ráno nasoukám džíny, mikinu a jdu. :D Ale baví mě si takhle hrát.
Přiklonila jsem se k decentnějším barvám. Možná je to spíš společenštější oblečení, kdo ví? Nerada bych skončila na úrovni holčiček, které radí, jaký odstín lesku na rty zvolit a jak zaujmout kluka, takže ani nebudu radit, co si kam a jak obléknout. Snad jenom - tričko přes hlavu na tělo, ano holky? ;D
Hodnoťte podle gusta.

~ numero due
Tohle už sice není moje šablona, ale zamilovala jsem se do těch bot! A ty šaty taky mají něco do sebe, uznejte... Chtěla jsem to provonit hnědou barvou. Samochvála sice smrdí, ale myslím, že se mi docela povedl.

~ numero tre
Opět to není má šablona. Líbí se mi černé housličky a ty boty. A docela i kombinace bundy s šaty. Nebudu soudit, to je Vaše práce.
___

Jenom bych chtěla poznamenat, že nakliknutím na obrázek se dostanete na můj profil na polyvore, konkrétně přímo pod onen set. Tam se můžete dozvědět, pod kterou značku, nebo výrobce oblečení spadá a myslím, že ho lze i zakoupit. S tím Vám ale neporadím, protože jsem to nikdy nezkoušela.
Pokud se chcete podívat na můj profil, pak naklikněte ~ zde.
___

By the way, Vím, že to není zrovna klasický článek, ale... Doufám, že i v tomto případě lepší něco, než-li nic.
(S)mějte se!

The feeling...

28. března 2012 v 17:37 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
~ Ne, protože by to byl špatný den, ale pro tu lásku... ^^ Naivní, že?
Daniel Powter - Bad day

Ten pocit...
Prosedět dvě hodiny na náměstí s holkou, u které by Vás ani nenapadlo, že s Vámi bude chtít strávit dvě hodiny ve stejné místnosti. Co místnosti, budově! A krásně se u toho bavit. A nasávat vitamin D, protože zrovna v tomto období je to pekelně nezdravé, ale hrozně příjemné.
Vyrazit nejvyšší rychlostí, jaké jste schopni, napříč bytem, protože slyšíte svůj telefon vyzvánět jako o život. A ačkoliv nemáte ponětí, kdo by to mohl být (škoda, škoděnka), prostě u toho telefonu musíte být během nanosekundy.
Říct si, že na kluky budete kašlat a opravdu na ně začít kašlat. :D
Smát se s holkama vystavenému projektu oktávana zvaného J. P. a netušit, kdo to doopravdy je, protože je podepsán iniciály "J.P. VIII.". By the way, ten projekt je vydařený! Trefný a vtipný.
V rámci tužení kondice se rozhodnout, že budete chodit ven běhat. A opravdu začít běhat.
Objevovat nové a nové písničky, které stojí za poslechnutí hned několikrát.
A objevovat nové lidi, se kterými si rozumíte.
Usmívat se na třeťáky, protože jim prostě chci rozveselit den. (Jistěže to není tím, že chci navázat známosti... Na kluky přece kašlu! :D ↑)
A užívat si jara. A žít jarně. A nosit jarní bundu a nenastydnout při tom.

Hrdým deníčkopiscem. Zn.: Pokud možno navěky...

25. března 2012 v 14:44 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
"Věřím na náhody. A věřím na ně z toho asi nejhloupějšího důvodu - a sice, protože mě nikdy nenapadlo, že by něco tak jistého, jako je náhoda, neexistovalo. Kolik lidí jsem už během svého života slyšela prohlásit takovým tím sebeujišťujícím hlasem: "Jenom náhoda..."? Když vyhrajete loterii, je to jenom náhoda. Když se dvě auta srazí, viníkem je náhoda. A nakonec i Vaše smrt bude jednoho dne pouhá náhoda. Nebo ne?
...
Nedovoluji si zpochybňovat slovo náhoda... Je na něm postavena psychika příliš mnoha lidí!"

Tak toto byl, vážení, útržek z mého deníku. Nu, deník možná není to správné slovo, ale... Během let už vystřídal spoustu označení. Byl to deníček, zápisník, sbírka dopisů pro Elliota, Leonarda, Michelle, Ruth a Adrianu, myšlenkovník a nakonec prostě červený sešit. Potom jsem ale zjistila, že ani jedno z těchto označení není přesné.
Řekla bych, že jsem pohořela podobně, jako brusiči s jejich čistonosoplenou... Tak jsem vzdala snažení o obnovu češtiny, která je stejně nanejvýš zbytečná a spokojila se s deníkem. Někdy se prostě originálnost musí podřídit účelnosti. Stejně jako se sny často podřizují realitě.

Ale o tom nic. O originalitě jsem toho napsala možná až příliš. Nu, pár článků to bylo určitě. Takže bych se věnovala něčemu jinému... Něco zvané deníček.
Miluji černobílé fotografie. A když říkám černobílé, tak nemyslím lacině upravené fotky holčiček na fejsbůku. Vlastně nemyslím ani černobílé fotky fotografované během doby, kdy už je dávno ta možnost fotit barevně. I v této době mám raději černobílé, ale stejně je nemám tak ráda, jako staré černobílé fotky. Ty fotky, během jejichž focení nikdo nijak zvlášť neřešil, jestli tam vypadá dobře. Když se "Nemám rozcuchané vlasy?" a "Narovnej se!" nekonalo. Prostě se usmáli, nechali vyfotit a byli rádi za fotografii, ať už vypadali jakkoliv. Tohle byly fotografie! Zbytek už jsou prostě fotky... Ale to už jsme jinde.
Prostě miluju černobílé fotografie. Často, když jsem u babičky, vyndávám ze šuplíku starou otrhanou krabičku plnou těchto zázraků. A pak si fotografie po jedné pečlivě prohlížím. Jednu z nich jsem si schopná vybavit i teď. A snad nejde o to, že by byla nějak výjimečně vyfocená. Ba ne, kvalita, brána z dnešního pohledu, je mizerná, ale všichni se na ní smějí. Kontrast fotografie je přehnaný přesně tak, jak to starší fotoaparáty dělaly. Ale ti lidé se smějí! A víte co? Někteří mají trošku křivější zuby, někdo nemá rovný nos. Tamté paní vystupují lícní kosti až příliš. Jenomže těm lidem to sluší! Najdeš vždycky jenom to, co se najít snažíš. A když chceš vidět křivé zoubky, rovné je neuvidíš. Takže si pesimisticky hledejte veškeré zápory života a já jdu žít šťastně.
Takže miluju černobílé fotografie. A miluju, když na těch lidech, kteří se na nich smějí, a které prostě nemůžu znát ani náhodou, hledám podobnosti s lidmi, které znám velmi dobře. V jedné paní jsem dokonce viděla Třeťáka. :D Jejich úsměv je tak podobný. A mají i stejně kulatý obličej a hřejivé, teplé oči. Ať si v nich Těhotná klidně vidí krutost, ale podle mého jsou přívětivé. (Třeba se na ní dívá krutě a na mě přívětivě... O.o :D Non, zamilované myšlenky na bejvalé jsou zakázané!). Kde jsem skončila? Ano, připomínají mi lidi, které znám. A pak spadnu do melancholie a přehrávám si všechny ty zážitky s nimi. A potom jdu ke mně do pokoje a vyndám ten červený sešit zvaný deník. A čtu si. A vzpomínám...

A vzpomínám. A to je taky to, proč si deník vedu. Teď mi pomůže vyhrabat se z deprese, nebo naopak sdílet radost a později mi pomůže zachovat vzpomínky. Víte co... Přátelé. Ti mají svého dost a ještě tak, aby mi připomínali, co jsem dělala před deseti lety. Občas jsou sami ve špatném rozpoložení a tak nemají čas na vyhrabávání mně z depresí. Takže mi pomůže můj věrný kamarád deníček. Ten má čas i náladu vždycky, navíc ta dobrá paměť...
Nu, tím jsem jenom chtěla říct, abyste si všichni povinně psali deníčky, protože to vážně je hodnotné! A nesejde na tom, jestli zapisujete své zážitky, pocity, nebo myšlenky. Hlavně pište! Kdybyste tak věděli, jaké zázraky to dělá s mou psyché. A nesejde na tom, jestli píšete pravidelně každý den, nebo jednou za dva roky, když Vás to popadne. Nesejde ani na tom, jestli psát doopravdy umíte. Vždyť já taky neumím a tenhle blog pomalu bude mít rok. :D A tenhle článek taky stojí za nic, ale já mám plnou hlavu. A musím to vypsat. Takže to berte jako chvilkovou slabost, aneb motivační článek.
A pište si deník!
A podívejte se na Amélii z Montmartru, protože je to motivační film! A protože budete mít chuť dělat samé dobro! :)

Amelie soundtrack - Comptine d'un autré d'été l'apres

Takový obyčejný neobyčejný pátek

18. března 2012 v 12:00 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
Tak jsem taky jednou vyrazila za kulturou.
Ten můj gymplík se už pomalu tradičně každý rok zapojuje do projektu KMD. Nu, ono to vlastně ani není projekt, ale dejmetomu, že náš pan ředitel nám čtyřikrát do roka omluví nějakou tu zameškanou hodinu, protože vyrazíme do některého z pražských divadel. A to je, nutno podotknout, u našeho pana ředitele velký úspěch, protože on by si nás ve škole nejraději nechal i na Vánoce. Těžko říct, jestli tak nerad chodí domů, nebo má nás, studenty, tak v lásce, ale ředitelským volnem šetří permanentně. Nerada se sázím, ale v tomto případě bych klidně udělala výjimku - náš pan ředitel našetřil za ta léta učení tolik ředitelských voln, že bychom klidně mohli jeden školní rok proválet doma.
Ale dost už o jeho systémech "šéfování". Prostě jsme v pátek vyrazili do Divadla v Dlouhé. Nebudu Vám říkat, kde přesně v Praze to je, protože nevím. Nicméně, je to blízko Staromáku a taky Pařížské ulici (o čemž jsem se na vlastní kůži přesvědčila). Vyrazili jsme na představení Naši furianti, ale o tom snad až později. Co tomu předcházelo?

Ve čtvrtek večer jsem měla jakýsi výpadek, či co, protože jsem na divadlo zapomněla. Vzhledem k tomu, že se odjíždí rovnou ze školy by to, že jsem plánovala vyrazit v riflích a nějaké té sportovnější mikině, mohlo být problém. Ale jednou za život se mi osvědčilo, že jsem si založila ten fejsbůk a ukázalo se, že nebude úplně na nic, protože Ta zelená mi napsala, jestli si budu brát kabelku, nebo normální tašku do školy. Mě cvaklo a na furianty jsem si vzpomněla. Sláva, nazdar, fejsbůku!
Bylo asi deset večer a já jsem začala proštrachávat všechny skříně, které byly nadosah. V žádné z mých jsem nenašla nic, co by se do divadla hodilo (Už jsem se zmiňovala o tom, že můj vkus, alespoň co se týče oblékání, se rapidně mění?), takže jsem šla hrabat do mamčiné. Nu, a jako vždycky jsem tam něco našla. To "něco" mělo ale jeden karambol, a sice výstřih jako hrom. Vám by možná nedělalo problémy takový výstřih nosit, ale já se s nimi prostě nekamarádím. Člověk aby pořád kontroloval, jestli se náhodou moc nepředklání, nezaklání, stojí rovně, blábláblá. Prostě je nemám ráda. Nicméně jsem neměla moc možností na výběr, takže jsem brala, co bylo. Ale už dost o nudném oblékání...

V pátek ráno jsem samosebou zaspala. Nedělám z toho žádnou vědu, protože zaspávám asi tak během osmdesáti procent všech mých "pracovních" dnů za poslední dva roky. Mám totiž velmi specifický systém buzení... Na mobilu mám nastavené budíky v 6:00, 6:10, 6:15 a 6:18; plus mám ještě nastavený jedno buzení na "opravdovém" budíku, v 6:20. Když se naučíte tyto časy, už nebude problém zapamatovat si i systém buzení.
V 6:00 je to největší krvák, protože mě budí první budík. Samozřejmě se to pískání nedá vydržet, takže okamžitě doběhnu přes půl místnosti k mobilu, vypnu budík, mnohem rychleji sprintuji zase do postele, kde se zahrabu a spím vesele dál. Tedy až do šesti deseti, kdy mě budí další budík. Zde nastává cosi, co by se dalo nazvat systémovou vadou - v šest si totiž s sebou do postele vezmu i mobil, takže probuzení se během sprintu přes místnost jaksi selhává. Mobil si vesele típnu v posteli. A spím dál. A takhle to pokračuje až dokud nezazvoní ten "opravdový" budík. To už jsem jakž takž vzhůru a jenom ležím v posteli. Toto polehávání obvykle trvá do půl sedmé, kdy už si řeknu, že sakra nestíhám a konečně se tedy vzdám tepla pod peřinou.
Potom většinou následuje ranní hygiena, výběr oblečení, oblékání se, posedávání a koukání do blba (to jen v případě, že jsem šla pozdě spát :D), které mi zadělá na ještě větší skluz, krocení vlasů a občas nějaké to krášlení obličeje. Když už vypadám jako člověk, je většinou 7:18, což znamená, že E. čeká před mým domem, rozzlobená, a během mého příchodu k brance si klepe na sklíčko hodinek se slovy: "K., už jdeš zase pozdě!" Tato slova mě dokážou vždycky pěkně zvednout tlak, protože já se tak přemáhám, abych v půl sedmé vylezla z postele, a ona to není schopna ocenit! :D Po půl minutě mi dojde, jaký jsem matloň, omluvím se a běžíme na bus.
V autobuse čeká J., která jedné z nás drží místo na sedačce vedle ní. Když se obě nasoukáme do autobusu, J. začne vykládat o tom, co se jí včera přihodilo s koňmi. Zaplní tak celých osm minut, během kterých se náš autobus dobelhá do města, kde na malém kopečku sídlí ten náš gymplík. Naneštěstí pro všechny se stejně mizernou kondičkou, jako mám já, autobus staví na náměstí pod tím kopečkem, který se sice zvrchu zdá jako "kopeček", nicméně zespoda vypadá mnohem spíš jako hora. Ale zpět na náměstí...
Tam na mě čeká Bítlsanda, případně, když můj autobus dorazí dřív, já čekám na ni. Většinou vyrazíme do jedné z pekáren nebo samoobsluhy, kde si koupíme nějakou sváču. Občas i do papírnictví, protože potřebujeme sešit, náplňe do propisky, atd. Když máme všechno nakoupené, tak s velkým úsilím vyšlapeme ten kopeček-horu a dorazíme ke gymplu, u kterého nejdou otevřít dveře. :D Po cestě dost často potkáme Třeťáka, který mě těžce ignoruje. Tak ho ignoruju taky.
Potom si tedy odsedíme několik těch třičtvrtěhodin prokládaných přestávkami. Na tom není nic zajímavého, snad jen když máme dobře naladěného učitele, který rád dělá vtipné poznámky, to je potom ta hodina hned lepší. Nebo taky přestávky. Od září jsme si s Bítlsandou zavedly takový zvyk... No, zvyk není přesné označení, ale což. O přestávkch prostě pendlujeme po chodbách gymplu přičemž řešíme existenční otázky, vyhráváme Broukama, nebo si prostě povídáme.
Takhle nějak překousáme celý den. Tento pátek jsem já a mí KMDáci odcházela o deset minut dřív z chemie, abychom se před odjezdem do Prahy stihli najíst. K obědu bylo užnevímco, ale myslím, že zrovna v pátek to bylo stravitelné. Potom jsme s Tou zelenou, Potterofilkou a L. šly do šatny a před školu, kde se čekalo na autobus. Tam nás holky ze 3.A sjely kritickými pohledy, mě obzvlášť, a okomentovaly náš příchod slovy: "Ajéje, už to zase začíná..." No a co? Tak se umíme smát... Nejsme zakyslé, rádoby dospělé realistky bez špetky smylu pro humor. (Ano, hádáte správně, že je nemám moc v lásce.)
Třeťačky potom vášnivě začaly diskutovat o tom, jak si hrajeme na vyspělé a módu znalé dospělé dámy, ale přitom ničemu nerozumíme. Jak si myslíme, že jsme strašně nad věcí, ale nejsme. A blábláblá. Já jsem stála k nim nejblíž, takže jsem taky slyšela nejvíc. Myslím, že holky nic nepostřehly... Každopádně já jsem takový ten typ člověka, který ačkoliv prohlašuje, že je mu jedno, co si o něm kdo myslí, každá pomluva ho dost zasáhne. Tentokrát mě ale spíš rozesmála. Minule si stěžovaly, že se chováme jako pubertální děti, které se neumí ovládat. Takže teď nějak nevím, co se po mě chce - mám se chovat jako dospělá, aby mě zkritizovali za to, že se chovám jako dospělá, nebo se mám chovat jako dítě a být zkritizována za to, že jsem dítě? Dospěla jsem k názoru, že samy nevědí, co chtějí. :D

Neobyčejně krásné divadlo; by weheartit.com/annawisz
Překrásné divadlo v Krakowě || Red Hot Chili Peppers - Otherside

Po hodině a půl jízdy autobusem jsme dorazily do Prahy. Tam jsem se "vyklátila" na svých botách na podpatcích (kdo četl toto, ví ;D) a šla s holkama do Pařížské. Jop, vypadaly jsme přesně jako idioti. Koneckonců stále souhlasím s tím, že "V Pařížský vypadá jako blbeček každý, kdo nenakupuje v Pařížský..." Potom jsme se šly kouknout na Staromák a do Palladia na Mekáč a dorazily jsme do divadla v Dlouhé. To se uvnitř nějak rekonstruovalo, či co, protože tam bylo hrozně zaprášeno. Rychle jsme proběhly skrze oblaka prachu a se souhlasem profesorky jsme se šly usadit do hlediště. Já jsem seděla v páté řadě, sedadlo číslo třináct (mám to ale pamatováka! :D). Představení bylo skvělé. Nebo alespoň mě se líbilo... Je pravda, že holky si stěžovaly, že se nudí. Nebudu Vám vyprávět, o čem to bylo, kdo to chce vědět, nechť si zajede do Dlouhé.
Když jsme potom šly zpátky na autobus, moje nohy odumíraly. Doma jsem našla tři puchýře. Kdo mi teď zkusí šlápnout na malíček levé nohy, zahyne krutou smrtí! :D Ale stejně to byl skvělý den!


Tak, právě jste se překousali přes 64 řádků (ve wordu to mělo 99 :D), 1 359 slov a 7 885 znaků včetně mezer. Dobře vy! A pak, že mám nudný a nezajímavý život! :D

Smile! :)

13. března 2012 v 18:29 | Kimberly B. |  Pisálek
Hádejte, kdo dostal úžo žůžo portrét od Awii? No né, já to určitě nebyla! :D

Tak jsem tak přemýšlela, kam bych tak ten portrétek šoupnula... No, považte, s něčím takovým se člověk prostě musí pochlubit! :D Do menu? Ale tam jsem nedávno konečně strčila tu fotku... A dvě jsou moc. Takže do článku...
Jenomže mi připadalo hloupé jen tak si sem strčit obrázek a čus. Ale čím ho doplnit? Nevím. Takže tady sedím nad klávesnicí a píšu nesmysly doufaje, že mě něco napadne.

Mačkám už po několikáté backspace, protože mi připadá nesmyslné cokoli, co jsem vyplodila. Asi to prostě nebude nijak originální článek... Když vtom... BLESK! A už vím! :D
Napíšu něco o sobě. Na obrázku já, v textu já. Prostě jen další projev mého egocentrismu... A protože mě tlačí čas, tak jen pět zajímavostí.

Zaprvé. Nejsem schopná namalovat si řasy, aniž bych si zapatlala celé oko. Dlouho jsem se mořila s různými odličovači, ale pak mě kamarádka naučila fintu - vatové tyčinky, takzvané do ucha. Jsou geniální, protože mi řasenku nerozmažou až bůhvíkam a spolehlivě jí odstraní. Panejo, začíná to vypadat jako článek z Bravíčka. Radši dost. :D

Zadruhé. Koušu si nehty. Je to strašný a nechutný zlozvyk, kterého se nicméně nemůžu zbavit. Ale už se na tom pracuje, a to tak, že velmi. :D

Zatřetí. Jsem naprostý pako, co se pohybu týče. Jsem takový ten neohrabaný človíček, jehož největším nepřítelem je tělocvik. Mě konkrétně dělá ohromné problémy gymnastika, což moje učitelka tělocviku evidentně nehodlá tolerovat. No, budu se s tím hold muset poprat.

Začtvrté. Když jsem nervózní, škrábu se nehty do kůže. Je to další můj zlozvyk, který kolikrát skončil i krví, ale taky s ním bujuju.

Zapáté. Mám oči, které "mění barvu". Moje duhovky jsou několika barevné. Jsou orámované tmavě modrou, vyplněné směsí šedo-modro-zelené barvy a okolo panenek oranžovo-hnědé. Tomu hnědému říkám sluníčko, protože se to velmi podobá tvaru sluníček.

Psala bych víc, ale musím běžet!

Dětské sny

12. března 2012 v 12:03 | Kimberly B. |  Rýmované cosi
Vzniklo kdysi. Ale při nedávném prohrabávání se těmi všemi bločky, jejichž vlastníkem jsem kdysi snad byla, jsem objveila spoustu pokladů. Spoustu a tento. Není dokonalá, ale je to prostě tak.
My power is hidden in my daydreams.

Síla skrytá v dětském snění...
"Však nad realitu není!"
Představivost, snivá přání,...
u dospělých není k mání.

Realita, fakta, čest,
ve vedení u nich jest.
Nevěří ve sny malých dětí,
spatří v nich snad jenom smetí.

Dál nechápejte cenu snu...
Já bez nich však neusnu!

1000 věcí, které člověk jako já nesmí dělat

11. března 2012 v 21:29 | Kimberly B. |  Mapa myšlenek
Znáte to… Člověk, který má zrzavé vlasy, musí být ošklivý. Žena s křivýma nohama prostě nemůže nosit sukni. A ten chlápek odvedle musí být gay nebo cyklista, protože si holí nohy.
Předsudky. Každý je odsuzuje, jedná-li se o jeho odlišnost vůči ostatním, ale většina je má, když potká někoho, kdo zrovna není takový, jaký by měl mít. Čili takový, jací jsou všichni.
A., jedna má spolužačka z gymplu, je ukázkovým prototypem člověka, který odsoudí kohokoli. "Ježiši, koukej se! Támhle jde J.! On je pořád s těma holkama a nosí takový ty hnusný, jakoby divně batikovaný kalhoty… Fuj! Musí bejt gay!" Milá A., ty hnusný "poblitý" kalhoty, tomu se říká džíny. A "poblitě" vypadají asi záměrně, nemyslíš? Zrovna ty, taková odbornice přes módu, bys měla vědět, že se nosí plísňový vzor! Že nejsi odborník? Tak proč se tak chováš, drahá?
Ale nerozebírejme teď naší A.! Ta by si zasloužila zvláštní článek… Nebo možná dva, tři, víc - co já vím? Beztak jenom bezhlavě opakuje všemi prosazované myšlenky, což zrovna já odsuzuji ze všeho nejvíc. Proč si vůbec všichni myslí, že J. je gay? Přece to nikdy doopravdy nepřiznal… A i kdyby, tak zaprvé - co je komu do toho? A zadruhé - co je na tom špatného? Ježiši Kriste! Všichni se chováte jako ti proslulí stupidní rodiče z Účastníků zájezdu. "Jsou to gayové, aby od nich děti NĚCO nechytili…" Blá, blá, blá! Všichni si asi dokážeme představit, co je míněno tím NĚČÍM…
Že jsem taky taková? Ne. A když se náhodou někdy přistihnu při tom, že ano, tak (nechci na někoho svádět vinu, ale bohužel je to tak) za to může společnost. Člověk se prostě občas nechá zblbnout… A to mám vždycky chuť nafackovat si.
Je to pěkně odporný zvyk, mít předsudky. Ale úplně to nejhorší na tom je, že s tím nejsem schopná nic udělat, což mě dost frustruje. Jistě, můžu přestat mít předsudky. To půjde… Ale jak mám ovlivnit mé okolí, aby je nemělo? TO je to frustrující! Ačkoli to vyzní sakra blbě, tak si už poměrně dlouho žiju s naivní představou, že změním svět, že to dokážu. Ale jak mám změnit svět, když lidé jsou hloupí? Promiňte mi to, ale ano, lidé jsou hloupí.
Koukám, že to asi bude větší makačka, než jaká jsem si myslela!

Svět je založený na psaných i nepsaných pravidlech a zákonitostech, které by se měly dodržovat. Každý občas rád nějakou tu zákonitůstku poruší, aby "byla prdel". Jenomže nakonec je stejně na světě mnohem víc lidí, kteří zákonitosti dodržují. Máme tu nepsaná pravidla jako "Do divadla se nechodí v džínech.", nebo "Kluci nenosí sukně." (Skoty vynechejme!). Tato pravidla dodržuje masová většina a nic proti tomu nemám - ať už je to jakkoli nesmyslné, do divadla nebudu nosit džíny, protože mi nic neudělá mírné osvěžení šatníku a vzdám tak čest a obdiv hercům i samotnému společenství.
A tímto způsobem se tvoří i jakási jiná pravidla, při jejichž porušení se stanete terčem pomluv. To jsou ta pravidla, která nebudu tolerovat - podporuji totiž osobitost a rozmanitost, kterou sama pravidla drtí. To jsou ty předsudky, které ráda na úkor své reputace porušuji.


Odmalička mě stíhá něco jako prokletí. Mohla bych prostě říct, že jsem vysoká, ale já se nerada vyjadřuji obyčejně… Pojmenovala jsem si to pro sebe tak, že jsem předurčena k vyčnívání z davu. (Krása, co? :D Ale o tom teď nic.) A pro ženy vyššího vzrůstu platí jedno pomyslné tabu, a sice zákaz nošení bot na podpatcích.
Nejvíce mě může rozčílit/rozesmát, když na mě holky ze třídy vrhnou kritický pohled, protože se právě "klátím" (jejich slova :D ) na podpatcích. Definuj "podpatky": třícentimetrové kramflíčky, decentní, takřka neviditelné, občas jen tlustší podrážka.

Taky bývá problém ten, že krásní kluci rovná se maličcí kluci. A proč jim zbytečně dělat komplexy mými podpatky? Protoč. Vezmu si basketbalistu! :p Nebo Bertíka Černýho! :D
Řešení je jasné. Nenos podpatky! Jenomže to by tu nesměl být ten malý problém… Já miluju boty na podpatcích. Jsou krásné. Mají šmrnc. Prostě miluju! A tak jsem dlouhou dobu přemýšlela, jak to tak skoulit, abych mohla nosit boty na podpatcích. Pak mi to došlo - dělala jsem okolo nich zbytečně velký haló… Dívky menšího vzrůstu taky nosí tenisky. A boty jako boty. Proč by žirafka jako já nemohla nosit podpatky?

Už tomu budou dva roky, co jsem dostala zázračná sklíčka, která mi mají pomoci spatřit poněkud ostřeji i věci vzdálené. Byl to velký BUM!, když jsem si je poprvé nandala. Výše zmiňovaná A. měla nutkání porovnávat náš zrak a vyzkoušet si, jak by jí mé brýle slušely… A ostatní mi říkali, jak mi to v brýlích sluší. Až jedna závistivá duše prohlásila, že v brýlích jsou všichni oškliví. Že by předsudek?

Jestli jste už na tomto blogu přečetli pár článků, tak jste se nejspíš doslechli o Třeťákovi… Nevím, jestli jsem to někde psala, ale pro jistotu - je o čtyři roky starší než já. Chodili jsme spolu (ježiš, to je pitomej výraz :D ). A jediné, na co se "kamarádky" tenkrát zmohly, bylo: "Víš, co po tobě chce?"
Jistě, nedopadlo to nejrůžověji, ale nemyslím si, že se naše cesty rozešly, protože chtěl moc.

Jedináček. Byla jsem jím až do svých osmi let. A jedináčci jsou co? Rozmazlení, ano. Nebo ne?
Během svého života jsem se dostala ve svém snění o dospělosti od "kupy dětí", přes "ani jedno" a jedináčka ke dvěma dětičkám. Ale spíš než kvůli rozmazlenosti je to kvůli tomu, že jedináček je osamělý. To s rozmazleností je podle mě hloupost... Je to, jako byste řekli, že růže můžou být jen červené.

A kdo poslouchá Beatles, je největší blbeček! Hujajá! :D

The Beatles - You've got to hide your love away

#2 Alenka v říši Divů

8. března 2012 v 14:13 | Kimberly B. |  Tisíce zamilování si hodných věcí
Pro někoho možná jen nesmyslná fantasmagorie. Pro někoho pouhopouhá pohádka pro děti. Ale já v tom dílku spatřuji něco hlubokomyslnějšího...

Pravda, za kterou se sice stydím, ale pořád je to pravda, je, že jsem prvně viděla film. Tu nejnovější verzi. A až později jsem si (no, spíš sestře) přečetla takovou tu pohádkovou, zkrácenou verzi knížky. Ale to by se ještě dalo snést... Za co se stydím úplně nejvíc je, že tu klasickou, původní verzi jsem ještě nečetla.
Tak! A je to venku! Ale co... Aktivně tu knížku hledám. Ale domácí, městská i další městská knihovna ji nemá. Jsme kompletně nevybavení! :D

Jsem milovník citátů. Možná už jste si toho všimli... Možná taky ne. Ale je to pravda. A miluju všechny ty citáty (Nebo spíš hlášky?) z Alenky. Jsou provoněné dětskou naivitou, fantazií, ale zároveň nějakou hlubší myšlenkou.

by weheartit.com/mehotabakovic


Nemáte ponětí, proč je havran jako psací stůl?

Co všechno může znamenat MHD?

7. března 2012 v 11:41 | Kimberly B. |  Mapa myšlenek
Tématem týdne je emhádé. A já to dneska přeberu tak, jak by to určitě přebral náš učitel dějepisu - "Jsem mimozemšťan a přilétnu na Zem, co si představím pod pojmem MHD?"

Mimořádně hloupí důchodci.
"Ta dnešní mládež si ničeho neváží... To za nás jsme neměli takových možností výběru, byly jedny boty a ty měli všichni. Ale teď! Ty dnešní dívky... No to je děs! Jsou namyšlené, dělají z oblečení bůhvíco a jak jsou sprosté... To slyším každý ráno, když jdou okolo do školy, cigáro v ruce... No, strašný! To je samá kráva a vůl..."
Nemám to ráda. Nedělá to každý důchodce, či každá důchodkyně, ale slyšela jsem jich tak mluvit spoustu. To je to věčné škatulkování. A vrací se to s věkem! Moje generace (čili třináct až šestnáctky) to dělá a dělají to i důchodci - škatulkují. Všichni musí být stejní a ten, kdo by se opovážil vyčnívat je špatný. V případě důchodců: Všichni jsou určitě stejní. Tečka. Jsou a nazdar. Nemám to nijak podložené, ale jak jinak by to mohlo být?
Nepopírám, že na tom tvrzení není kus pravdy... Je, a jaký! Ale nejvíc miluju, když dorazím k mé babičce z taťkovy strany a ona mi začně domlouvat, abych se tak proboha nikdy nechovala, že je to strašné a tak dále. Je to strašné. A víš co, babi? Já o tom vím a proto se chovám jinak. Je vůbec možné, že byste už konečně pochopili, že všichni nejsou stejní? Že každý není primitiv, kterému nedojde, že není nic kůlového na žlutých zubech z kouření a stádu dobytka, které proběhne všude, kudy jdu?

Proč nemůžete být prostě šťastní, naši prarodiče? Proč si nemůžete užívat poklidné stáří plné štěstí, lásky a pohody? Vždyť se nemusíte rozčilovat nad tím, nad čím se rozčiluje zbytek světa. Mě to taky štve... Ale nikdy bych z úst nevypustila něco, jako "To máme mládež..." bez alespoň mizivé kapky ironie.

by weheartit.com/vanessamayfair

Milý, hodný dobrák.
Je mi vcelku jedno, že frčí bad boys... Já jsem na pohádkách vždycky měla ráda ty hodné dobráky, kteří se zjevili v případě, kdy už hlavní hrdina nořil svou hlavu hluboko pod hladinu beznaděje. A mnohonásobně raději jsem měla ty osůbky, které hlavnímu hrdinovi daly pouze nápovědu. Hodili mu záchranný kruh, ale o pět metrů dál - budeš zachráněn, ale musíš pro to něco udělat. Protože každý hlupák se dokáže naučit postup zpaměti, ale jen ti opravdu mazaní dokáží vymyslet svůj vlastní.
Kašlu na bad boyz, oni mě z loje nikdy nevytáhnou. Neumím být bad girl, abych s nimi mohla soupeřit. A po pravdě - ani na to nemám chuť :)

Milovat, hudbou dokazovat.
Chci lásku. A chci jí každým vláknem svého těla. Ne, nechci to hloupé puberťácké psaní přes fejsbuk maximálně na týden a potom další a další... Chci najít pochopení ve výjimečné osobě, která se mnou bude sdílet svůj život a se kterou budu svůj život sdílet já. Možná, že jí ani nechci teď. Neskutečně mě znervózňuje představa, že bych něco takového mohla ztratit. Vždyť je to smysl mého života...
Nežiju pro peníze, slávu, nebo zábavu. Já žiju pro lásku. A jakkoli naivně to zní, je to daleko vznešenější než alkoholové večírky dlouho do noci, střídání "přítelů" noc co noc a veškerý ten moderní způsob žití. Ať už to má pro Vás jakýkoliv smysl, já si budu žít svůj starosvětský život se svými hodnotami. Nebudu dělat skandály, protože vím, že by mě to neuspokojovalo.
A moc dobe vím, odkud tahle moje naivní posedlost lásku a motýlky v břiše vzešla - od Beatles :)

by weheartit.com/rochigoni
The Beatles - Because

A že to nesouvisí s tématem týdne? Ale kdeže.
~ Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. ~

Jak uvádím zdroje

7. března 2012 v 11:40 | Kimberly B.
Nejprve musím zdůraznit, že na blogu platí presumpce autorské tvorby. To znamená, že se počítá s tím, že texty, obrázky, a tak podobně jsou mé tvorby. A pokud nejsou, mám zaveden systém "ozdrojování" tak, aby nenarušoval plynulost článků, ale zároveň byl přesný. Bohužel není příliš snadné mému systému přijít na kloub... Ale od toho je tu tento článek!
____________________________

Jak uvádím zdroj v případě okopírovaného textu?

V tomto nehledejte žádné složitosti. Veškeré zkopírované útržky článků mají hned pod zkopírovanou částí uveden zdroj, odkud pochází. V případě rozdělení útržku do několika fází se odkaz na webovky nachází na konci článku.
Zdůrazňuji, že v každém článku může být zkopírovaný maximálně krátký útržek. Zásadně nekopíruji celé články, ani texty, ke kterým byc se sama nějak nevyjádřila.
Příkladem zkopírovaného útržku může být např. anotace ke knize, či ukázka z knihy.
____________________________

Jak uvádím zdroj v případě okopírovaného obrázku?

Toto už je kapku složitější. Webové stránky, odkud jsem obrázek zkopírovala jsou vepsány do tzv. přidruženého textu, který je možno nalézt ve vlastnostech obrázku. Pro lepší srozumitelnost jsem vytvořila krátký obrázkový návod, jak ke zdroji dospět.

kliknutím zvětšete ;)

____________________________

Jak uvádím zdroj v případě okopírovaného videa?

A nakonec nejprimitivnější záležitost. Všechna videa na tomto blogu jsou z webu YouTube.
Pro přesnější určení - u videí z YouTube stačí na video nakliknout pravým tlačítkem myši a vybrat "Watch on YouTube" (Shlédnout na YouTube). Navíc, u většiny videí jsem uvedla odkaz na YouTube ještě pod videem (Interpret - Název písně je naklikávací).
____________________________

Pokud jste něčemu neporozumněli, nebo v textu našli nějakou nesrovnalost, kontaktujte mě buď na e-mail (bobblie.kim@gmail.com), nebo mi napiště přes Zprávy autorovi (v menu).
Pokud jste někde na blogu nalezli nějaký neozdrojovaný obrázek, video, či text, je velmi pravděpodobné, že je mé tvorby. Pokud je ale Vaší tvorby, či tvorby někoho, koho znáte, opět mě kontaktujte (viz. o několik řádků výše). V těchto případech se omlouvám.