Hrdým deníčkopiscem. Zn.: Pokud možno navěky...

25. března 2012 v 14:44 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
"Věřím na náhody. A věřím na ně z toho asi nejhloupějšího důvodu - a sice, protože mě nikdy nenapadlo, že by něco tak jistého, jako je náhoda, neexistovalo. Kolik lidí jsem už během svého života slyšela prohlásit takovým tím sebeujišťujícím hlasem: "Jenom náhoda..."? Když vyhrajete loterii, je to jenom náhoda. Když se dvě auta srazí, viníkem je náhoda. A nakonec i Vaše smrt bude jednoho dne pouhá náhoda. Nebo ne?
...
Nedovoluji si zpochybňovat slovo náhoda... Je na něm postavena psychika příliš mnoha lidí!"

Tak toto byl, vážení, útržek z mého deníku. Nu, deník možná není to správné slovo, ale... Během let už vystřídal spoustu označení. Byl to deníček, zápisník, sbírka dopisů pro Elliota, Leonarda, Michelle, Ruth a Adrianu, myšlenkovník a nakonec prostě červený sešit. Potom jsem ale zjistila, že ani jedno z těchto označení není přesné.
Řekla bych, že jsem pohořela podobně, jako brusiči s jejich čistonosoplenou... Tak jsem vzdala snažení o obnovu češtiny, která je stejně nanejvýš zbytečná a spokojila se s deníkem. Někdy se prostě originálnost musí podřídit účelnosti. Stejně jako se sny často podřizují realitě.

Ale o tom nic. O originalitě jsem toho napsala možná až příliš. Nu, pár článků to bylo určitě. Takže bych se věnovala něčemu jinému... Něco zvané deníček.
Miluji černobílé fotografie. A když říkám černobílé, tak nemyslím lacině upravené fotky holčiček na fejsbůku. Vlastně nemyslím ani černobílé fotky fotografované během doby, kdy už je dávno ta možnost fotit barevně. I v této době mám raději černobílé, ale stejně je nemám tak ráda, jako staré černobílé fotky. Ty fotky, během jejichž focení nikdo nijak zvlášť neřešil, jestli tam vypadá dobře. Když se "Nemám rozcuchané vlasy?" a "Narovnej se!" nekonalo. Prostě se usmáli, nechali vyfotit a byli rádi za fotografii, ať už vypadali jakkoliv. Tohle byly fotografie! Zbytek už jsou prostě fotky... Ale to už jsme jinde.
Prostě miluju černobílé fotografie. Často, když jsem u babičky, vyndávám ze šuplíku starou otrhanou krabičku plnou těchto zázraků. A pak si fotografie po jedné pečlivě prohlížím. Jednu z nich jsem si schopná vybavit i teď. A snad nejde o to, že by byla nějak výjimečně vyfocená. Ba ne, kvalita, brána z dnešního pohledu, je mizerná, ale všichni se na ní smějí. Kontrast fotografie je přehnaný přesně tak, jak to starší fotoaparáty dělaly. Ale ti lidé se smějí! A víte co? Někteří mají trošku křivější zuby, někdo nemá rovný nos. Tamté paní vystupují lícní kosti až příliš. Jenomže těm lidem to sluší! Najdeš vždycky jenom to, co se najít snažíš. A když chceš vidět křivé zoubky, rovné je neuvidíš. Takže si pesimisticky hledejte veškeré zápory života a já jdu žít šťastně.
Takže miluju černobílé fotografie. A miluju, když na těch lidech, kteří se na nich smějí, a které prostě nemůžu znát ani náhodou, hledám podobnosti s lidmi, které znám velmi dobře. V jedné paní jsem dokonce viděla Třeťáka. :D Jejich úsměv je tak podobný. A mají i stejně kulatý obličej a hřejivé, teplé oči. Ať si v nich Těhotná klidně vidí krutost, ale podle mého jsou přívětivé. (Třeba se na ní dívá krutě a na mě přívětivě... O.o :D Non, zamilované myšlenky na bejvalé jsou zakázané!). Kde jsem skončila? Ano, připomínají mi lidi, které znám. A pak spadnu do melancholie a přehrávám si všechny ty zážitky s nimi. A potom jdu ke mně do pokoje a vyndám ten červený sešit zvaný deník. A čtu si. A vzpomínám...

A vzpomínám. A to je taky to, proč si deník vedu. Teď mi pomůže vyhrabat se z deprese, nebo naopak sdílet radost a později mi pomůže zachovat vzpomínky. Víte co... Přátelé. Ti mají svého dost a ještě tak, aby mi připomínali, co jsem dělala před deseti lety. Občas jsou sami ve špatném rozpoložení a tak nemají čas na vyhrabávání mně z depresí. Takže mi pomůže můj věrný kamarád deníček. Ten má čas i náladu vždycky, navíc ta dobrá paměť...
Nu, tím jsem jenom chtěla říct, abyste si všichni povinně psali deníčky, protože to vážně je hodnotné! A nesejde na tom, jestli zapisujete své zážitky, pocity, nebo myšlenky. Hlavně pište! Kdybyste tak věděli, jaké zázraky to dělá s mou psyché. A nesejde na tom, jestli píšete pravidelně každý den, nebo jednou za dva roky, když Vás to popadne. Nesejde ani na tom, jestli psát doopravdy umíte. Vždyť já taky neumím a tenhle blog pomalu bude mít rok. :D A tenhle článek taky stojí za nic, ale já mám plnou hlavu. A musím to vypsat. Takže to berte jako chvilkovou slabost, aneb motivační článek.
A pište si deník!
A podívejte se na Amélii z Montmartru, protože je to motivační film! A protože budete mít chuť dělat samé dobro! :)

Amelie soundtrack - Comptine d'un autré d'été l'apres
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maggie Elm | Web | 25. března 2012 v 19:45 | Reagovat

Děkuju za tento článek. Deníky jsou super věc, hlavně když si je přečteme po letech. Člověk se za to tak trochu stydí, občas ani nechápe, co to vyváděl. Donutilas mě si prohlédnout také moje deníčky.
Fotografie obecně jsou úžasná věc. A nejen ty černobílé! Občas si jen tak projdu všechny fotky co mám v počítači. Je to vlastně jak ty deníčky. Přečteš si jednu větu, podíváš se na jednu fotku a přesně víš jak ses tehdy cítila.
Když si čtu můj deník tak nechápu. Jak jsem se mohla trápit kvůli takovým věcem? Ale chci to chápat, chci si udržet ten pocit, že všechno nemusí být růžové i když se člověk snaží jak chce. A tak ty stránky naříkání z deníčku někam schovám, někam hluboko, aby mě nestrašily, ale abych je mohla občas najít a připomenout si to všechno.
Na ten film se chci podívat! Ach, kdyby jenom nebyl už stý v řadě. Co to je jenom za písničku. Strašně známá a tak bolestná, kouzelná. Úžasná skladba.

2 Kimberly B. | E-mail | Web | 25. března 2012 v 20:12 | Reagovat

[1]: Tenhle film ti doporučuji upřednostnit! Je vážně kouzelný... Skladba je právě z něj. Je to vážně moc povedený kousek. :)

3 Naufy | Web | 25. března 2012 v 21:01 | Reagovat

Taky si píšu deník, ale radši si ho čtu. Umím si vybavit všechny pocity a detaily a nemusím je tam mít ani zapsané. Vždycky mě to "přenese" do minulosti.
A jenom bych tě chtěla vyvést z omylu. Ty umíš psát, dáváš do toho něco, co umí málo kdo a hrozně dobře se to čte. ;) :D

4 Kimberly B. | E-mail | Web | 25. března 2012 v 21:09 | Reagovat

[3]: Já ráda dělám oboje. Ale nad výlety do minulosti není! A jsem ráda že se ti mé výkřiky do ticha dobře čtou a že se ti líbí! :) Pochvala vážně potěší a motivuje.

5 Maggie Elm | Web | 27. března 2012 v 21:40 | Reagovat

Havran je jako psaní stůl? Podle mě velmi se hodící odpověď na můj článek;) Pokud někdy budu zveřejňovat svoje články, tak jedině s tvými komentáři. Jsem ráda, že se na tím svým výplodem můžu následně zamyslet i já prostřednictím tebe:D
No nedá se říct, že by redakce zrovna chtěla mě. Spíš já chci psát u nich. Na jednom internetovém časopise. Ale je tu i možnost, že budu psát do školního časopisu, do čehož mě dotlačily kamarádky. Ale toho se bojím. Přece jenom je to něco jiného psát pod pseudonymem a lidmi co mě neznají;))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama