To be, or not to be...

8. dubna 2012 v 19:54 | Kimberly B. |  Krátké příběhy
UPOZORNĚNÍ!: Povídka je depresivní. Pokud si nechcete zkazit náladu, nečtěte ji.
Pozn.: Tedy, doufám, že upozornění je platné... Alespoň jsem se o to snažila.
Pozn. 2: Příběh neodráží jakoukoliv mou aktuální náladu. Vznikl z náhlé inspirace a pravděpodobně nebude mít pokračování. Enjoy!


Jsou chvíle, kdy je jedno, zda barva, kterou má vypravěč na mysli, je černá, či bílá. Je jedno, zda jste obklopeni přáteli nebo nepřáteli. Když to, jestli je den, či noc nehraje žádnou roli. A když vaše nálada není ani veselá ani smutná. Když je všude okolo jen jakési zpochybnitelné nic, bůhví jestli, a pak jakési mnohem pochybnější já uprostřed toho všeho nic.
Jsou chvíle, kdy nepomáhá ani hudba. Když ani ta nejtrýznivější píseň neléčí šrámy na duši, ba ani neutišuje pronikavý ryk, který se postupně šíří jako mor mozkem a rozežírá veškeré šťastné vzpomínky, dokud nezbude jen další nic do toho všeho nic. Když ani ta nejusměvavější píseň nevyvolá byť sebemenší naději v duši. Ba dokonce ani, když ty hluboké škrábance jen nerozšiřuje.
Jsou chvíle, kdy člověk nemá tendenci dělat nic. Vše je tak beznadějné a přeci už nevidí řešení ani v tenkém ostří lesklé žiletky, která na něj mlsně vykukuje zpoza rohu. Není to lenost, která zabraňuje oné pochybné bytosti uchopit žiletku a vyškrábat si do kůže směsici přímých čar, brzy již jistě zalitých krví. Není to radost z bytí, která zašlapává veškeré depresivní a sebedestruktivní myšlenky hluboko do země, plna elánu. Ba není to ani přítel bytosti nejbližší, který hází záchranný kruh domnívaje se, že nakonec je naděje na záchranu. Tím krutým a nelítostným činitelem je pouhopouhá beznaděj. Smutek, osamělost, žárlivost, sobeckost i další jiní zabijáci jinak klidné a vyrovnané mysli nemají ani zdaleka takový vliv na ono hloupé a nic neznamenající bytí pochybné bytosti. To beznaděj ničí veškeré dobro. Ne snad, že by se o celé dílo zasloužila sama, ale právě ona je schopna dokonat dílo až do krajní meze, kdy ani žiletka nezdá se být přitažlivou.
Jsou chvíle, kdy člověk sedí v tureckém sedu uprostřed bílého, nebo snad černého nic. Neobklopuje ho ani ticho, to je snad příliš klidné. Nevane ani nejslabší větříček, který by mu dokázal zčeřit vlasy. Nic se nikdy nepohne. V blízkosti není ani nejvěrnější přítel, či snad nepřítel, ze všech, které bytost kdy měla - stín. A ona bytost může pouze čekat, dokud se nezblázní.
Je to osud mnohem krutější, než smrt. Je to dlouhotrvající mučivá zkáza. Je to jako nic uprostřed ničeho zahalené v ničem.

Phillip Glass - Escape! (The Hours soundtrack)
Nothing; by weheartit.com/kimeezy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maggie Elm | Web | 9. dubna 2012 v 17:27 | Reagovat

Teď mám dilema jestli vůbec vylízat se svou povídkou. Tohle je boží. Ani jsem nějak nevnímala tu depresivitu, spíš jsem si užívala jak si umíš hrát se slovy. Jak se umíš točit kolem jednoho pocitu. Tohle bych dala přečíst všem těm písálkům fantasy, kde se to honí čarodějnice s vlkodlaky, líbají se harry potter s malfojem a blabla. Užila jsem si to a ta hudba je geniální. A já se nebojím něco zkritizovat, když se mě to nelíbí, takže aspoň víš, že tohle je absolutně upřímné.
Ta poslední věta.
Such a great great story.

2 Kimberly B. | E-mail | Web | 9. dubna 2012 v 18:57 | Reagovat

[1]: Vylez! Miluju je :) A opravdu moc, moc děkuju za pochvalu! Hrozně si jí vážím! :)
Btw, když si to čtu znova, taky ji moc nevidím. :D Mmm, divné.

3 Maggie Elm | Web | 10. dubna 2012 v 18:44 | Reagovat

Sebedestruktivní sklony. Asi jo, je to divné. Někdo se smrti bojí a někdo se bojí života. Beruška? Proč zrovna beruška? Já jsem jednu zrovna tuto zimu zabila. Stydím se, ale musela jsem se učit a ony hrozně bzučí. Nikdy předtím mě nenapadlo jak berušky bzučí.
V klidu, já to mamce taky neukázala a nedokážu si představit, že bych někdy ukázala. Strašně bych se styděla. Tady to dám na internet a co, vy mě v podstatě neznáte. To bylo tak, že já jsem ráno asi v sedm psala a mamka přišla. Ptá se co dělám a já že píšu. Tak se asi třikrát podivila, divně se na mě podívala a tak jsem se jí zeptala, jestli to má skončit dobře nebo špatně. A ona říká, že lidi chcou číst optimistický věci. Asi je to pravda, ale já to musela skončit, tak jak jsem to skončila. Ne kvůli nějaké módě. Ale spíš abych ukázala jak to doopravdy je. Bylo to takové logické.
Moc kecám. Díky za okomentování:)

4 Kimberly B. | E-mail | 11. dubna 2012 v 16:42 | Reagovat

[3]: Mám ráda lidi, kteří moc kecají. :D Nemám pak ten hloupý pocit, že veškerou konverzaci vyplňuji já.

5 Maggie Elm | Web | 11. dubna 2012 v 17:58 | Reagovat

[4]: Jo, já taky. Znám jenom pár takových lidí:D Bohužel.
Ta věta co zmiňuješ je docela důležitá. Vlastně o to šlo, ukázat jaký je svět. Protože není fér. Mělo to být varování. Že občas nás prostě nechá si doslova narazit hubu. A hlavně, že si nemůžeme myslet, že jsem špatní v tom co děláme jenom pro to, že nás za to svět neocení. Ve většině případů totiž ocení ty špatné lidi. Ale věřím, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Třeba by jednou z té holky byla nejlepší gymnastka na světě. Já tomu věřím... a kdo to může vědět líp než já, která jsem ji vymyslela?:)
Díky, že nad tím přemýšlíš. I kdybys byla třeba jediná na světě (což není tak nepravděpodobné) tak to pro mě má význam.
Jediné k čemu jsem se dokopala, že jsem řekla mamce, že mám blog. Nevím, myslím, že by mě zas tak nevadilo kdyby si ho přečetla. Nemyslím, že se mám za co stydět, protože jsem to já a nechci před kýmkoliv skrývat svoje já. Ale na druhou stranu se bojím, že by se mi smála. Prostě... vím, že to chápeš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama