Když zvoní naposled...

19. května 2012 v 15:09 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
Poslední zvonění. Každoroční pooctování a na tvářích červená zář v podobě nápisů "4.A", "VIII.", případně nějaká ta srdíčka, či jiné patvary. Peněženky chrastící drobáky, protože každý se bojí odnést si to nejvíc. Jeden velký rambajs před školou, ve škole i na náměstí, kde staví autobusy. Děti z nižšího stupně základky poletující všude možně a vřeštící, že nechtějí být umazané, případně, že je někdo umazal. A na závěr konečné skoro dvouhodinové vystoupení na sále, kde se s námi mají maturanti oficiálně rozloučit, ale veřejným tajemstvím je, že se tam všichni jdeme prostě ulít z hodiny (kuřáci a flákači postupně odcházejí, za velké nelibosti ředitele, někam za roh).

"Přežila jsem to už třikrát, tak co bych se bála jít do toho znovu?" říkala jsem si předevčírem večer, když jsem si lehla do postele a včera ráno, když jsem se vzbudila, "nebude to nijak jiné!" Ale, jak jsem brzy zjistila, neměla jsem ani tušení... :D

Je poměrně legrace sledovat ty pubertální nanynky a malé dětičky, kteří jedou do školy a nemají tušení, že až je maminka odpoledne zahlédne, budou zcela v jiném stavu, než v jakém je ráno vypustila do školy. Já jsem o tom věděla, byla jsem s tím smířená, a učinila jsem i drobná opatření - v autobuse jsem si nesedla, přestože tam byly dvě volné dvojsedačky a nevzala jsem si tu novou a krásnou kabelku, ba nevzala jsem si ani jarní kabátek, protože jsem usoudila, že daleko více přijde vhod nepromokavá bunda.
Sotva autobus projel tou osudnou zatáčkou, všem se nám naskytla možnost rozhlédnout se po náměstí plném lidí převlečených za šašky, hokejisty, Anonymous, malé děti a tak podobně. Půlka autobusu byla maturanty zjevně nemile překvapena. Děvčata začala povykovat něco ve smyslu: "Ježiši, to snad ne! A co můj make-up? Dneska se mi to vážně nehodí... Kdykoliv jindy klidně, ale proč dneska?!" Blábláblá. Malé dětičky se dělily na dvě skupiny. Jedna hned po zahlédnutí maturantů začala nadšeně poskakovat a vytahovat se před ostatními, že "určitě já budu ten nejpomalovanější". Druhá byla sice taky nadšená, což jste mohli postřehnout během několika pár sekund po zahlédnutí maturantů, ale během chvilky se "ovládla" a začala předstírat hysterii.

Autobus zastavil. Maturanti zbystřili. Pomalu se začnou otevírat zadní i přední dveře, jako by nám řidič vzkazoval: "Uprchnou jenom ti nejrychlejší!" Maturanti se rozeběhnou k našemu autobusu. Vím, že máme asi tak deset sekund, abychom stihli vystoupit, dočasně se schovat za autobus a pak utéct druhou stranou. Z autobusu vystupuju jako druhá, prchám. :D Všimne si mě ten kluk s maskou. "Krucinál!" proběhne mi hlavou. Jenom by mě zajímalo, kdo to je. Počkám na holky a pak přidáme do kroku. Přidá do kroku taky. Běžíme. Když se po jedné kratší rovince otočíme, zjistíme, že to evidentně vzdal. Jenže kudy dál?
Na druhé straně nejbližšího přechodu stojí dvě "z jejich řad" a už se na nás usmívají. Mají ale plné ruce práce, takže se s holkama rozhodneme, že to vezmeme přes prostřední přechod, kde nikdo nestojí. Projdeme takovou opuštěnější uličkou, kde většinou taky nikdo nečeká, a napojíme se na dav, kde snadno zaplujeme, a s trochou štěstí si nás nevšimnou. Učiníme tak. Když se ale máme napojit na dav, dav jaksi chybí. Je už nahoře, u školy. Vtom si vzpomenu, že na mě na náměstí čeká Bítlsanda. Jak to ale udělat, abych se tam nemusela vracet? Mobil to jistí.
Během chvilky už Bítlsanda cválá i s kytarou, celá mokrá od octa a obličej plný nápisů rtěnkou. Když zahlédne mě v dobrém stavu, trošku se zašklebí. "Jen počkej, stejně tě to nemine!" Věděla jsem, že má pravdu, ale stejně jsem měla radost ze svého krátkodobého úspěchu. Po asi třech minutách chůze narážíme na holky z 4.A, které mě ozdobí a B. navíc ještě navoní. To ale ještě vůbec nic není!

U školy stojí něco z kartonu, co má vypadat jako budka. Je na tom velký nápis "DANĚ" a cena, kterou máš zaplatit, aby tě méně, nebo dokonce vůbec nepolili. Když zahlédli mě, relativně v dobrém stavu, na žádné daně se ale nehrálo. Prostě vzali ty stříkací pistole, rozprašovače na zahradu a bůhví, co všechno a zlili mě tak, že jsem vypadala, jako bych právě vylezla ze sprchy. Pak si přede mě stoupnul kluk s maskou Anonymous a prohlásil, že bychom jim měly přispět. Totálně promočená a už docela rozčilená jsem se mu podívala tam, kde by měl normálně mít oči a hodila jsem těch pár drobáků, co jsem měla v kapse u džín do jejich kasičky. Místo poděkování se mi dostalo další spršky za hlasitého prozpěvování písničky "My tři králové jdeme k Vám" (Jak jsem dělala jednoho ze Tří králů, čti zde v jednom z posledních odstavců). Kdo by to tak mohl být, ten kluk schovaný za maskou?! Hm! :D
Osud je blbec! Zrovna toho dne, kdy se na mě valil ocet s vodou jsem zákonitě nemohla najít kartu a tak jsem si nemohla otevřít dveře do školy. Za nimi stála skupinka pár lidí z nižších ročníků, kteří si mé a Bítlsandino koupání evidentně užívali. Jak dlouho jsme je musely přemlouvat, aby nám otevřeli ty zatracené dveře? Hm...

Potom se nějakou dobu nic zajímavého nedělo. Hodina fyziky probíhala stylem "nechápu; omlouvám se, ale stejně nechápu". Přestávka. Plánuji rychlý úprk do další třídy, ale zastaví mě A. se slovy, jestli pro ni mám peníze na třídní trika. "Jo, jasně, že mám." Ehm, nemám. Mám je v šatně v kapse u bundy - pamatujete, jak jsem lovila drobáky pro maturanty? "Počkej chvilku, dojdu pro ně!" Seběhnu schodiště a zahlédnu jeden velký houf malých dětí okolo asi tří maturantek se rtěnkami v rukou. S vynaložením velkého úsilí prokličkuji mezi dětmi tak, abych se neumazala, nebo nebyla umazána, ale narážím na další karambol - Kluka s maskou a jeho přívržence s pistolemi. Ne, děkuji, jednou stačilo! Vracím se zpátky s tím, že A. si hold na své peníze bude muset chvilku počkat.
Osud tomu tak ale nechtěl, nebo vážně nevím, proč jsem musela zjistit, že jsem si doma zapomněla lahev s pitím. Musím rychle do občerstvení! Samozřejmě, že jsem věděla, že tam budou čekat maturanti, ale nějak jsem doufala, že třeba nebudou. Jaká naivita! "Pro pití ale musím! Další přestávku už by nemuselo být..." rozhodnu, "navíc už nemůžu být víc mokrá, než jak jsem." Seberu zbytek své odvahy a hrdosti a valím se pro jedenapůl litrovku Matonky. Jde to překvapivě snadno. Koupím si lahev, otočím se, vyběhnu jedny schody a zahlédnu maturanty, kteří jdou stejným směrem. "No do háje!" Musím Vám psát odhadovanou dobu, za jakou mě dostihli? Snad ne. "Áááá, moje oblíbenkyně!" zaznělo a už jsem byla mokrá. Tedy, především moje zadní část byla.

Musím Vám říct - zažila jsem už tři poslední zvonění, ale ještě nikdy mi nebyla věnována taková pozornost! A to toho Kluka s maskou ani neznám... Skoro. Nu, netěším se na příští rok! :D
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Maggie Elm | Web | 19. května 2012 v 16:26 | Reagovat

:D Poslední zvonění jsou docela zážitková. To naše bylo ale tento rok nějaké slabé ani nevím proč. Jenom jsme měli běhat kolem školy, když se někdo rozhodl, že se zastavíme za školou a oni si to jako 'nevšimnou' za pět vteřin tam byli a jak se všichni začali tlačit na jinou stranu než my s kámoškou tak sme skončily na zemi pod všema těma lidma. Ach né... stejně se nejvíc těším na naše:D

Osamělost je zvláštní, jak říkáš, všude tolik lidí a přesto vlastně nikdo. Ne, že bych byla osamělá. I když občas se tomu pocitu člověk nevyhne..

2 Kimberly B. | E-mail | Web | 19. května 2012 v 17:40 | Reagovat

[1]: Já se, abych řekla pravdu, na to naše ani moc netěším... Bude to nějak zákeřně blízko maturitě. Ale mohla by to být sranda, to zase jo! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama