Červen 2012

Výstřižky z života školáka

25. června 2012 v 22:11 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
Konec roku se pomalu, ale velmi jistě blíží. Vlastně přímo chvátá vstříc všem těm nedočkavým zbožňovatelům léta a prázdnin. Já to pozoruji všude kolem sebe... Ale nejsem ráda. Vlastně se na prázdniny netěším o nic víc, než na jakýkoliv jiný den. Možná jsem konzervativní, ale s některými věcmi se nerada loučím...

Tak třeba - každoročně už od září buduji na levém kraji svého stolu vysokou hromádku papírů a jiných prospektů, knih, výstřižků z časopisů (převážně v podobě fejetonů z Ona Dnes), poznámek a jiných čmáranic. Mějte si mě za bordeláře, ale jako si kdokoliv jiný dělá fotoalba, píše do deníčku, staví mraveniště, nebo cokoliv jiného, já si stavím svou hromádku. Pokaždé, když se zdá být přerostlou, něco uberu, vyhodím, apod., ale stejně po celý školní rok leží na mém stole. Mamku sice vytáčí, ale já bych to bez ní neuměla. S koncem školního roku mě čeká jedna nemilá povinnost - uklidit hromádku, po které zbyde jen srdceryvná prázdnota. Ačkoliv si člověk udělá v životě zase o trošku větší pořádek, nechce se s mířit s tak volným prostorem.

A celkově se na prázdniny až moc uklízí. Šuplík, který je přes školní rok plný učebnic, se na týden vyklidí a je až překvapivě a nepěkně příliš lehký. Kdokoliv, kdo ho bude chtít otevřít zjistí, že v něm něco chybí. A mně bude nejvíc chybět čítanka! Je pravda, že když se mám připravovat na písemku z literatury, ani na čítanku nemáknu, ale když si za pochmurného večera chci přečíst ten kouzelný úryvek ze Saturnina, nebo Malého prince, ještě ráda ji v šuplíku najdu. Ale zítra musím všechny učebnice odevzdat! A už ve čtvrtek je nahradím novými, nakoupenými za vlastní peníze. Víte, už t nebude mít to kouzlo... Učebnice, které byly ve vlastnictí školy byly tak hezky voňavé a přívětivé, jako domácí krb. Nikomu nevadily ani jejich zohýbané rohy stránek, nebo poničená vazba, každý je miloval.

Ale co budu jednoznačně postrádat nejvíc, to zjistím až v září. L. - ten, co tak skvěle hraje na klavír - se rozhodl změnit školu. A mně bude tak neuvěřitelně chybět! Nerada se loučím s kamarády, a jestli mohu něco říct, tak bych ráda řekla, že L. je jeden z nejskvělejších lidí, které jsem kdy poznala. I když je trošku sukničkář, já vím, že jenom hledá štěstí. I když je tak maličký, vím, že je v něm velká osobnost. I když je nemocný, tak se neustále směje. I když na něj všichni nadávají, to on drží náš kolektiv. A v září bude pryč... Možná si myslíte, že přeháním, ale pokaždé, když na to jen pomyslím, je mi úzko. L., budeš mi chybět! Mám tě moc ráda! Vážně nenávidím loučení...

Party hard!

24. června 2012 v 20:29 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
Jsou zážitky, na které se nezapomíná. Zážitky s přáteli, rodinou, objektem vašeho zbožňování... A pak jsou zážitky, které se pojí se slovem první - první láska, první pusa, první panák, první den ve škole,... To všechno jsou zážitky, na které nikdy nezapomenete. A já bych včerejšek pojmenovala slovy "první velká pařba". Nenávidím to poslední slovo, ale nevím, jak jinak včerejšek přesně vystihnout...


Pivobraní, slavnosti piva. Nepiju pivo. Ale stejně jsme se s Princeznou dohodly, že se tam, jako ostatně každoročně, půjdeme podívat. Už je to taková tradice...
Ve skutečnosti jsme včera naše tradiční slavnosti trošku oživily. Páni, dělala jsem tam věci, kterých bych dneska možná litovala, ale na druhou stranu si říkám, že v životě se má zkusit co to jde a nelitovat. Takže nelituji těch vyřvaných hlasivek, bolavých nohou z odvázaného tančení, a dokonce ani první vykouřené cigarety. I když jo, té možná trošku lituji. Jediné, co mě uklidňuje je skutečnost, že to bylo pouze sváteční a taky se to bude opakovat jen velmi svátečně (pokud vůbec).

Wishlist

23. června 2012 v 11:25 | Kimberly B. |  Továrna na estetično
Přišlo léto. Je to znát všude kolem nás - vysoké teploty i ve stínu, jahody a třešně a hlavně to oblečení! Jenom já si připadám jako mimo dobu... A proto jsem si usmyslela, že letos nepadne odměna za vysvědčení na knížky, lae na nějaké to oblečení. A zde Vám, ale hlavně mně, přináším svůj wishlist:

tílka ~ nakupuj v H&M
Zjistila jsem, že nejsem vlastníkem takřka žádných tílek. Musím to napravit, protože právě ona patří k základní výbavě na léto. Nejvíce se mi asi líbí tento střih. Můžeme ho totiž nosit na sport i na elegantnější příležitosti. Stačí si jenom trošku pohrát! :)

All you need is love! ♥

22. června 2012 v 21:24 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
Jak moc otřepaně ta věta zní? Moc. A jak bude znít, když Vám řeknu, že jí byl myšlen pouze a jedině text oblíbených Beatles? Doufám, že lépe.

Nějak se ta moje nitka osudu a vlastně života obecně zašmodrchává. Klávesák se na mě až podezřele moc hezky usmál, když okolo mě projel na kole s batohem plným mrkví na zádech. Nebo je možné, že se smál spíš na H. Jo, to je pravděpodobnější. Na mě se vždycky tváří jako kakabus. Nebo se mi jednoduše smál, protože jsem o chviličku dřív narazila do značky. To je asi nejpravděpodobnější! Ale s mou neohrabaností to ani jinak nejde... Navíc když na mě H. zakřičí, ať ho srazím s kola a já se na něj otočím, takže nekoukám na cestu. A pak prostě bums a zavadím o značku, no... Se nepodělám - nejsem z cukru!

Co mě štve mnohem víc je, že Princezna je do něj asi dost zamilovaná. A mně je jaksi blbé se do něj zamilovat taky. Takže s tím bojuju. Navíc se nemůžu zamilovat do někoho, kdo se na mě ksichtí jak kakabus. Prostě nemůžu! Ne, zakazuju si to! Nic nebude. Ani by to nešlo... Ale štve mě to, protože ačkoliv není krasavec vystřižený z módního časopisu, neuvěřitelně krásně se usmívá. A já při jeho úsměvu roztávám. Ale nemůžu! Je pro mě zakázaným ovocem... Žel Bohu právě ono chutná nejlépe.

Je vůbec možné, že by na mě změnil názor? Pravda, viděl mě odprezentovat náš úžasný projekt... Ale pochybuju, že tím jsem něco vylepšila, když jsme ze sebe vypustila slovo "geniálové", pak se začala smát do mikrofonu a opravila se - "Myslím samozřejmě géniové!" Divili byste se, co všechno ze sebe vypustíte, když jste ve stresu. Měla jsem na mysli, že nejsme geniální a posléze mě napadlo, že lepší bude říct, že nejsme géniové. A to všechno se událo v takové rychlosti, že ze mě vypadlo, že nejsme geniálové.

Celý sál (cca 300 lidí by the way) se začal smát. Já se teda smála taky, protože mi to hned došlo. Třeťák na mě koukal z toho svého místečka u sloupu. Ale ať si kouká - pozdě bycha honit! Řekla bych, že tenhle vlak dávno ujel. A navíc čekal už dost dlouho... A Klávesák teda koukal taky, no. Nevím, jestli se smál - přes záři těch reflektorů jsem to nepostřehla. Ale smál se asi každý, i Podivín. Nejvíc ze všeho jsem asi pyšná na to, že jsem našeho Fyzikáře-filozofa dovedla k takové nepříčetnosti od smíchu, že se válel po notebooku. Zrovna den předtím jsem s ním vedla docela vážnou debatu přes fejsbuk a myslím si, že to vyznělo tak, že nejsem zase tak úplně blbá. Naštěstí jsem hnedle pár hodin poté geniálně dokázala, že to tak není. Juchů! :D

Ale nic si z toho nedělám. Víte, je mnohem jednodušší kritizovat ze sedačky v hledišti, než z pódia s mikrofonem a před takřka třista lidmi. Ano, byla jsem nervózní. Ale nic se nevyrovná tomu pocitu, když vylezete na pódium, podíváte se na všechny ty lidi a z nouze řeknete něco na způsob: "Hm... Tak ahoj! ...Dobrý den!" A pak už to jelo. Umínila jsem si vybavovat se s tou masou lidí jako s nejlepšími přáteli, kterým pouze líčím zážitky z výletu. A taky jsem to tak udělala. I přes to škobrtnutí jsem na sebe pyšná, poněvadž jsem se zase jednou překonala a udělala jsem krok dopředu.

Na druhou stranu mě po odpoledních, případně večerech, občas přepadá náhlý stesk. Všude okolo je plno těch zamilovaných párů a já jako bych byla odsouzena k věčnému vyjadřování pocitů jen na blogu. Už jen ta představa je smutná. A co hůř - ani mí přátelé už na mě nemají čas. Většinou jdou jinam na školu (Pejskařka), změnili se (Ann), nebo jim prostě zas až tolik nevěřím, případně se stydím za to, co dělám (Princezna). A bojím se osamělosti. Na samotě není nic špatného, ale osamělost je krutá.

Možná bych se měla hezky uklidnit! Je večer a já skoro každý večer upadám do propasti, která si říká deprese. Bude lépe a já to vím! :)

Já a školní akce

20. června 2012 v 15:10 | Kimberly B. |  Mapa myšlenek
Během svého "gympláckého" působení jsem prošla už několika fázemi vztahu ke školním akcím. Na začátku primy jsem byla typem člověka, který dnes nazývám ťunťa - nevěděla jsem pořádně, jestli se mám snažit zapadnout do kolektivu, nebo na sebe příliš neupozorňovat. Ale byla jsem ťunťou extrovertním a rozhodla jsem se s ostatními vycházet. No, rozhodla… Ono to asi spíš šlo samo. Ke školním akcím jsem měla neutrální vztah (mimo sporťáku - ten jsem neměla ráda).

V sekundě jsem se stala, především díky jedné z mých kamarádek, nadšencem a těšila jsem se snad na všechno, i na věci, které mě nebavily, nešly mi, nebo ze kterých jsem měla strach. Kamarádka je totiž ten typ člověka, kterého jako by snad naplňoval "všechno zkusím" styl života, navíc má skvělé přesvědčovací schopnosti, které jí značně závidím. Když na mě mluví, mám pocit, že nemusím přemýšlet nad tím, co mi navrhuje a měla bych rovnou souhlasit. A tak souhlasím. Respektive - souhlasila jsem. Takže jsem milovala školní výlety, exkurze, sporťáky, všechno.

V tercii jsem se naopak začala přátelit s dívkou, která má skvělý přehled o knižním a filmovém dění, ale na druhou stranu je neskutečně pasivní. Chová se, jako by snad jakýkoliv pohyb, který nemiluje z hloubi své duše, byl týráním na jejím psychickém i fyzickém zdraví. A jakmile ji nutíte dělat něco, co se jí zrovna dvakrát nezamlouvá, nasazuje masku znechuceného výrazu a peprný slovník. Z mně neznámého důvodu si usmyslela, že školní akce jsou největší zlo této planety a že se navždy bude snažit neúčastnit se jich, pokud to bude jen trochu možné. A mně docvaklo, že mě školní výlety vlastně taky nebaví a, přestože jsem neprokázala tak vytrvalou snahu sabotovat je, jako ona, vzdorovala jsem zplna hrdla.

Kvarta pro mě znamenala bod přelomu v mnoha oblastech. První velká láska, jakési prozření a uvědomění si radostí, starostí i povinností života, a celkové vyspění a dospění k filozofii, kterou se snažím žít. K té mé filozofii. Uvědomila jsem si, že mám stejně jako ostatní právo na vlastní názor a začala jsem uvažovat před bojem o jeho prosazení. "Opravdu to takhle chceš?" se stalo zásadní otázkou, kterou se snažím položit si předtím, než něco udělám. Dospěla jsem k názoru, že výlety jsou vlastně strašně fajn a že bych se měla snažit vycházet s ostatními po dobrém a ne řevem, jak se o to snaží mnozí v mém okolí. Začala jsem se třídou hrát přehazku, protože mě to vlastně hrozně baví a vůbec nesejde na tom, že při podání mnohokrát nepřehodím síť. Prostě jsem se otočila zhruba o sto osmdesát stupňů a zároveň se neotočila vůbec. Otáčím se totiž, stejně jako korouhvičky na těch nejkrásnějších střechách, podle větru. Ale on mnou necloumá - já moc dobře vím, kdy takříkajíc otočit plachty.

Such a perfect days!

14. června 2012 v 21:07 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
A život jde dál... V rytmu Charlie Straight neustále dělám všechny ty běžné věci, které mě činí šťastnou. Jezdím s mamkou na třešně a při tom překonávám svůj strach z výšek - pokaždé o jednu příčku žebříku výše. Miluju, jak mi každá další utrhnutá třešeň obarví ruku ještě víc do nachova. Doháním, co jsem za poslední pololetí stihla zameškat. Dělám si velkolepé, ačkoliv obyčejné plány na prázdniny. Stojím frontu ve školní knihovně na Shakespearovy komedie. Pečlivě vypracovávám korpus pro seminárku na příští rok, od kterého si možná slibuji mnohem víc, než si jsem schopna splnit.

K naprosto dokonálému štěstí mi chybí jenom to jedno, a to je moje druhá polovička. Ať už to bude znít jakkoliv trapně puberťácky, pomalu, ale velmi jistě začínám postrádat ten nadnášející pocit motýlků v břiše. Chybí mi uchvácené a zamilované pohledy zpříma do očí. Stýská se mi po prosmátých chvilkách a tomu elektrickému brnění, které vámi projede, když se snad jen letmo dotknete jeho dokonalých rukou. ...Chybí mi Třeťák? Ale ne! Chybí mi jenom to, co jsem cítila, když jsem s ním byla. To, jak jsem vnímala svět, jeho, jak on vnímal mě. To mi chybí!

Nejabsurdnější na tom všem je, že když se snažíte hledat někoho takového, postupem času hledáte přímo zoufale, a čím zoufaleji se snažíte někoho najít, tím menší šanci najít ho ve skutečnosti máte. Nebo najdete někoho... Když já ale hledám Někoho! Možná měla H. pravdu... Možná opravdu chci mít vždycky něco speciálního. Když mně to tak nepřipadá! Nemyslím si, že chci moc. Vždyť já tady celou dobu bojuju za štěstí a radost z maličkostí! Vždyť vlastně už od začátku vím, že štěstí se rozdává po troškách, a že málokdo ho umí opravdu ocenit... A já měla štěstí! Měla jsem jedno dlouhotrvající štěstí a myslím si, že mám právo na další! Už jen proto, co se snažím dělat, jak se snažím žít. Nedělám to bezchybně, ale dělám to se srdcem a podle svého nejhlubšího přesvědčení, že činím správně. Jinak to neumím.

Ale ve skutečnosti mě dělá šťastnou právě zjištění, že já dělám šťastnými ostatní. Princezna mě včera, po dlouhodobém snažení by the way, velmi potěšila zprávou, která obsahovala zhruba toto: "Mám tě vážně moc ráda! A jsem hrozně ráda, že tě mám. Děkuju ti za všechno, co pro mě děláš! :-)" Víte, jak moc to člověka zahřeje u srdce? Že to, co dělám, dělám asi vážně dobře, protože je šťastná. Je to boží pocit! Jinak to vážně nejde říct...

Nechci nic zakřiknout, ale miluju tyhle dny, tohle období! Nic není perfektní, ale všechno je TAK krásné...


Lou Reed - Perfect Day
by weheartit.com/wheatley

Dopisy z Anglie ~ den první

13. června 2012 v 20:08 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
Nejsem schopná to sepsat do podrobna. Takže Vám podrobnosti vynahradím fotkami. ;) Nesmějte se mi, všechno je foceno kompaktem, v rychlosti a za sychravého počasí. Kvalita otřesná, ale tak... Neřeště to! :)
Pro zvětšení naklikněte pravým tlačítkem myši "Zobrazit obrázek".
Samozřejmě platí zákaz kopírování... I se zdrojem! (Výjimečné případy nechť mi napíší "Zprávu autorovi" - v menu!)

Náš přenádherný trajekt The Pride of Canterbury. Milovala jsem ho. Možná to bylo kvůli tomu, že byl mou vůbec první jízdou jak lodí, tak trajektem. A dělali tam svělou horkou čokoládu v proslulém COSTA. A u modrého schodiště byla nejlepší pohovka ze všech. Úžasný Pride of Canterbury.

První kousínek Anglie, který jsme spatřili - Křídové útesy. Už tenhle kousek jsem si zamilovala! Je na ně opravdu přenádherný pohled! Foceno z trajektu za typicky anglického počasí (No, just kidding! ;))

Gonna lose everything...!

6. června 2012 v 17:29 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
Stereotyp. Asi tak bych nazvala to, v čem se momentálně válím. Chybí mi ty mé věčně filozofické úvahy. Chybí mi moje stará Bítlsanda. Teď už mi zůstala jen věčně kritická Ann. Ruku na srdce - Ann je suchar. Když řeknu něco na způsob, že chci změnit svět, podívá se na mě pohledem, kterým by měla mnohem spíš "obšťastnit" někoho, kdo řekl, že doma ve sklepě krájí koťátka na kostičky. Jako bych snad měla tajný plán na styl Hitlera a chtěla vyvraždit všechny Židy. Bóže! Nebo je opravdu takový zločin protestovat proti sobeckým a pokryteckým lhářům? Je vážně tak moc trestuhodné snažit se lidi přimět, aby se smáli? A v čem spočívá krutost plakátů "usmějte se", které jsme vyvěsili po části MH? Ten projekt má vyvolat malinký úsměv na tvářičce těch uvědomělých, ne lidi nutit, aby se smáli.

Adele - Crazy for you

Štve mě Tanečník, protože neskutečně leze do zadku Uječené. Na nervy mi pomalu ale jistě leze i Ell, se kterou jezdím ráno autobusem. Jasně, asi by mě taky štvalo, že ta holka, na kterou ráno čekám, věčně nestíhá, ale s tím se počítá. A jestliže ji to štve tak, že mě musí každé ráno vynadat jako malému děcku, tak to pardon, ale ať se potom nediví, že bych ráda jezdila sama. Ve skutečnosti mi vlastně moc chybí ty mé ranní jízdy autobusem se sluchátky v uších, kdy jsem nepozorovaně sledovala dění okolo sebe a přejímala, co si zrovna myslí ten a ten, nebo kam a proč ten a ten míří. Ach! Moje o-životě-a-smrti-chrousta časy...

Nestíhám. Každý den si odpoledne řeknu, že půjdu spát dřív. A každý den jdu nakonec spát v jedenáct. A ráno se nemůžu probrat a vstávám minimálně o čtvrt hodiny později, než bych měla, abych stíhala. A Ell na mě nadává. A štve mě pasivita všech těch lidí okolo. Moc ráda bych NĚCO dělala. Šla bych na Vostrov, nebo tak... Nebo bych klidně vzala brusle a jela na výlet. Když ale jede člověk sám, nějak to ztrácí šťávu. Naštěstí ta moje Včelka si občas čas udělá. Ale její kamarádka Z. mě chce donutit, abych s ní točila film, či co. Když mně se nechce... A nemůžu za to, že se mi ještě v říjnu chtělo. V říjnu bylo všechno jinak! To jsem byla ještě středobodem Třeťákova vesmíru já a ne nějaká Němka. To jsem si ještě myslela, že vyčnívat z davu je požehnání. A nesnášela jsem alkohol. Nemám tu frázi ráda, ale "byla jsem malá". Až zpětně vidím tu obrovskou změnu v mé osobnosti!

Každé odpoledne pociťuji jisté vyčerpání. Snažím se posilovat své tělo a cvičit a tak, abych si konečně uzdravila svá záda. Poslední návštěva Motolu mi zvedla náladu a od té doby se snažím sportovat. Kéž by to šlo k lepšímu! Nicméně je to vyčerpávající. Ať už myslíme léčení přes den, či přes noc, obojí mi bere hodně, v poslední době velmi potřebné, energie. A každé odpoledne mám pocit, že se snad zhroutím. Dneska mám krátký oddych, abych takříkajíc chytila dech, protože zítřek náš gympl věnuje protidrogové akci, která podle mě bude mít nulovou účinnost, ale co! Kdyby si pozvali do školy úžasného pana Fantu, nebo někoho závislého, či z odvykacího centra, tak neřeknu, ale co nového nám můžou říct staří známí profesoři? Naše třídní nám akorát bude nutit její názor. Ačkoliv s ním jakž takž souhlasím, nesnáším tu část proslovu, kterou uvádí způsobem "nechci Vám nutit svůj názor, ale...". Už vůbec se nezmiňuji o tom, co asi tak může naučit primu profesorka Naivka. Blemblem.

Moc, moc bych si chtěla jako Jiří Macháček zpívat "Jak snadné je žíííít...". Ale co nadělám! Jakožto člověk, který začal fušovat do optimismu, moc dobře vím, že za pár dní bude lépe. A tak si teď konečně sednu nad Black Swan a po té dlouhé době ji dokoukám. Stydím se, že jsem to neudělala už dávno.

"Asi nemaj rádi krásný vysoký brunetky..."

5. června 2012 v 22:10 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
Voda. Čtyři překrásné dny na Vltavě a spousta endorfinů v těle. Krásný nový (nyní mírně zdeformovaný) slamák. Kašlíček a rýmička. ŠLAJSNY! Pan Vodák. Vyčerpání. Radost. Táboráky. Hororové příběhy, kterých se bála jenom drbna A. Šílenství a hysterie Té Zelené. Jak nám vůbec nechyběla Potterofilka. A mnoho dalšího...

No páni! Nějaký lyžařský kurz se může jít klouzat! I když jsme neměli zrovna ukázkové počasí, přenádherné mezilidské (nebo spíš mezispolužačské?) vztahy a jídlo bylo věčně dost podivně kořeněné, tak na vodu se lyžák nemůže hrabat ani náhodou. Když zrovna svítilo sluníčko a já s Tou zelenou jsme si měly sjet tu nejtěžší šlajsnu našeho pobytu, kde se by the way i paňčitelka s panem Vodákem cvakli, bylo to senzační. Ten pocit! Sedíte v loďce, samozřejmě na místě háčka ;), před sebou máte úzký průjezd, za nímž vidíte jenom vlny a kamení, plánujete si cestu, kterou porazíte, protože ta učitelská, kterou zkoušeli před Vámi, evidentně nevyšla, kontra, "doprava!", zaberete a plnou rychlostí najedete do středu jezu. Pak už na Vás dopadají ledové kapky vody, jak to cáká, nějaká neviditelná šňůrka Vás zatáhne za pupík a jedete, "Bacha schod!" - "Ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!", "Pádluj!". Euforie. Sjeli jste nejtěžší jez. Zaparkujete vedle profesorského plavidla a jdete pomoct chytat věci z učitelské lodi. Boží!!!
Musím udělat reklamu Hospodě U Milana, protože nám dal spoustu dobrého jídla zadarmo. Navíc měl oheň, u kterého jsme si, ačkoliv jsme nestíhali, sušili veškeré mokré oblečení aspoň tři čtvrtě hodiny. Musím doporučit lívance s borůvkami v hospodě U Nojdy. A musím doporučit procházku Českým Krumlovem.
Páni! Nějak nemám slov...


melancholie

3. června 2012 v 22:12 | Kimberly B. |  Rýmované cosi
Ta podivná melancholie,
která mnou stále otřásá.
Když zavřu oči,
nějak teskno mi je.
Další úsměv... Pouhá falešná okrasa.

A slzy máčí polštáře.
I když to nebolí...
Jen vysmějte se mi! Přímo - do tváře!
A parádní neblýskanou kudlu mi vrazte do zad! Ať to stojí za to!
Ale nedělejte, že jste to tak nechtěli.