Červenec 2012

The secret of empty school grounds

6. července 2012 v 21:04 | Kimberly B. |  Mapa myšlenek
Léto. Jak ho tak specifikovat? Jako mokrý ručník povalující se na trávě před koupalištěm. Plavky, které se suší na šňůře sušáku, ale především se chlubí tělem své nositelky. Sluníčko a vitamin D prostupující každou buňkou těla. Snílkův obličej nastavovaný právě té zlatavé kouli zářící mezi čímsi, co vypadá, jako by to nějaký ne příliš nápaditý umělec natřel blankytně modrou temperou.

Mám ráda léto. Je to období, kdy mám zase konečně čas na čtení dobrých (a tlustších) knih. Chodím ve velkém plavat. Oblékám si kraťasy, sukně, tílka, ŠATY,... Ano, zamilovala jsem se do šat. Každému sluší! A kdo tvrdí, že ne, ten je podle mě zakomplexovaný idiot. He! :D Nesmíte se urazit, ale mně jsou k smrti protivní ti, kdo o někom (klidně o sobě) tvrdí, že je tlustý. Seriously?

by weheartit.com/cloudsofsoap

Každé léto provádím takový svůj rituál. Asi jsem divná, nebo tak, ale o prázdninách se jedu podívat na školu. No, dobrá, nejedu do toho městečka vyloženě za účelem škola, ale nikdy, když tam jsem, nepromeškám příležitost jít se na ni podívat.

Docela pomalounku jdu do toho kopce. Jednak protože si chci vychutnat zmrzlinu, kterou nejspíš držím v ruce, ale i pro vychutnání si toho pocitu, že nemusím spěchat, protože mi jentak nezazvoní. Po cestě věnuji delší pohledy místům, která jsou většinou plná, ale o prázdninách jsou tak osamocená. Například ten plácek u koše, asi v půlce cesty do kopce. Tam stává Třeťák s jeho spolužačkami a cigaretou mezi ukazováčkem a prostředníčkem, občas i mezi jeho rty. Dají cigaretku, dvě, a potom, asi v pětapadesát, se pomalým krokem sunou ke škole.

Nebo ten chodník. Přejděte přes silnici, potom po cestičce mezi keři a jste u vchodu do gymplu. Vlastně to není zajímavý chodník. Ale moc dobře si pamatuji, jak tam seděl. Šla jsem okolo se školním atlasem. Zrovna vysvitlo sluníčko. A on se na mě usmál tím svým polovičatým úsměvem. Neznalému se bude zdát kyselým, ale já vím, že je to jeden z nejupřímnějších úsměvů, jakých je schopen. Usmál se, potom se zvednul a bez jediného slova odešel. Tenkrát se takhle usmál naposledy.

Pomalu projdu okolo obou těchto míst a dojdu až k té odbočce s cedulí "Zákaz venčení psů". Tamtudy se vydám. Nemám teda psa, ale nevadí. Vystačím si s nově půjčenou a stále voňavou knihou. Vlastně neznám nevoňavé knihy... Buď mi voní novotou - to ty z knihkupectví, nebo naopak stářím - staré, polorozpadlé knihy z knihovny. Projdu okolo parkoviště, kde obyčejně parkuje asi dvacet aut, kterými se do školy dopravují učitelé a kuchařky. Teď jsou tam všehovšudy dvě - a to se ještě docela divím! Normálně by tady vonělo zelí, rajská omáčka, nebo něco podobného, protože na parkoviště se hledí z oken školní kuchyně a jídelny. Teď cítím jen vůni květin z přilehlé miniaturní louky. A vůni tajemství samozřejmě! Kolikrát už jsem si přála projít se po prázdné, naprosto vylidněné škole. Dvakrát se mi podobná příležitost dokonce naskytla - když jsme spali ve škole se třídou a když jsme s holkama zůstali ve klubovně asi až do pěti odpoledne. Ředitel z nás potom pěnil. :D Ale to stejně není ono - chtěla bych tam být úplně sama! Přivonět si ke všem těm květinám na chodbách, pečlivě si prohlédnout na chodbách vystavené výkresy studentstva, lehnout si na lavičku před třídou 127, kde sídlí,... Prohrabat si školu tak trochu jinak. Kdybych věděla, že se nespustí alarm, jakmile se tam vloupu oknem, hned bych do toho šla!

Pokračuji dál, až ke školnímu hřišti a parčíku. Vlastně to ani není moc parčík, spíš asi pět metrů široký a padesát dlouhý pruh trávy, kde je sem tam strom anebo lavička. Je rozpůlen betonovým schodištěm a mírně klesá. Tam si sednu na lavičku, která je nejblíže u vchodu k tělocvičnám. Otevřu novou knížku a čtu si. Nasávám tu vůni tajemství. A pak mě napadne - můžu sem vůbec chodit? Můžu si tady jen tak číst? Ale co, nikde tu není cedule "Zákaz vstupu". Na druhou stranu - kdy by chtěl dobrovolně do školy? Navíc o prázdninách! Po chvíli to raději balím a pokračuji s obcházením školy. Projdu okolo malého plácku, kam není příliš vidět. Je totiž ohraničený živým plotem. Nikdy jsem tam nešla - většinou tam sídlí buď feťáci, nebo zamilované páry. Ani jednu z obou možností bych nerada rušila! Teď se tam podívám... U nízkého stromku je patrně vysezený plácek. Sem tam se na zemi válí nedopalek cigarety, ale jinak nic zvláštního. Pokračuji v průzkumu.

Procházím u největšího a také oficiálního vchodu do školy. Během školního roku tu před osmou bývá narváno. Základka čeká na to, až je školník pustí dovnitř. Teď tu samozřejmě není ani dušička. Chvilku se rozmýšlím, nakonec se ale přeci rozhodnu tamtudy jít. Jdu a představuju si, koho bych tu mohla potkat. Pejskařku... Tu už tady nepotkám. Příští rok bude někde o třicet kilometrů dál studovat cestovní ruch. Přeji jí to, ale bude se mi stýskat. Po pozdravech na chodbě, po proklábosených odpoledních, nebo podvečerech, po ní.

Pak se opět vracím na silnici s chodníkem a cedulí "Zákaz venčení psů". Exkurze je dokončena. Napadá mě, jak moc si své školy vážím, jak moc ji mám ráda. Neumím si představit, že bych se sem v září nevrátila. Asi jsem moc konzervativní... Nerada se loučím se zažitými věcmi! (I když mám ráda osvěžení...)

Z toho vyplývá jeden prostý závěr - zkuste se projít okolo své školy a uvědomte si, co na ní máte rádi. Protože něco jistě. Já mám ráda tu atmosféru! Ačkoliv právě teď voní tajemstvím... Voní tajemstvím, jaký bude další rok. Jaké změny přinese. A co z něj vyplyne. Až půjdu příští prázdniny na svou cestu kolem školy, na jakých místech koho uvidím? Letos to byl Třeťák, ale co příští rok? Možná Čtvrťák. :D

Balónková horečka.

2. července 2012 v 22:30 | Kimberly B. |  Skicák?
S prázdninami rok co rok přichází období, kdy kreslím. A myslím, že přišel pravý čas na zveřejnění své nejnovější kresby. Docela se mi i líbí. Navíc mě už rozčiluje, jak tu mám prázdnou rubriku, ale šuplík plný výkresů. :D
Zlé jazyky upozorňuji, že jsem nikdy v životě nechodila na žádnou výtvarku (mimo té školní, která za moc nestojí), ani výtvarné kurzy a kreslím pouze podle oka. Neřídím se žádnými profesionálními postupy a nikdy ani nebudu. Prostě kreslím, protože to mám ráda a uklidňuje mě to. Tak. :)


Hm, možná je to trošku špatná kvalita... A ten papír je jistojistě zmačkaný. Ale to se tak stává, když se chodí kreslit do přírody. Vlastně se to stává i doma, když se člověk příliš snaží smazat své chyby. A stejně se mi to nikdy nepovede dohnat k dokonalosti... Smutné. Nebo možná - úchvatné!
Ale stejně se mi to líbí. 'Cause I am self-confident enough.