"This is the very ecstasy of love."

31. července 2012 v 12:28 | Kimberly B. |  Deníček a další žblepty
William Shakespeare - Hamlet, II. dějství, I. scéna

Plavu. Ne, že bych se snad chtěla rovnat těm ú ž a s n ý m plavcům a plavkyním, kteří momentálně předvádějí své výkony nejen na LOH v Londýně... Spíš plavu v náladách. Přílivy bezmezného štěstí střídají záplavy depresivních myšlenek. Co budu dělat? Uvidíme se? Je to tak daleko...

Ale nepředbíhejme!

Krkonoše jsou jedna báseň! Opravdu bych ani nemusela jezdit k moři, hory by mi bohatě stačily. Bezhlavě jsem upadla do sladké horečky zbožňování. Chata na mě má evidentní kladný dopad. Cítím se jako naprosto jiný člověk. A vím, že za to všechno může především kolektiv na chatě. Nikdo, ale naprosto nikdo se tam nehádá. Nikdy. Všechno je založeno na úsměvech, kompromisech, diskuzi. Neexistuje, že by někdo někým opovrhoval. Ba právě naopak - po odpoledních, večerech, nu, zkrátka ve volných chvilkách se skupinka lidí sejde buď ve společenské místnosti, nebo na verandě a vypráví se příběhy. Každý má své vlastní téma, o kterém je schopen hovořit hodiny, a všichni v okolí mu naslouchají. A to je něco překrásného!

Myslím, že jsem v životě nepotkala milejší a přátelštější lidi. Dokonce i majitel chaty je tak úžasný! Nájem na týden je vzhledem k vybavení chaty a jejímu umístění v nadmořské výšce jako pohádka. A každý příjezd, nebo odjezd, ať už jde o kohokoliv, je vždy sledován všemi lidmi, kteří se v ten moment nacházejí na chatě. Zamilovala jsem se do toho místa! Myslím, že po týdnu, který jsem tam strávila, jsem mnohem schopnější nazvat ho mým domovem, než bych byla schopná u mého skutečného domova. Smutné. Zní to docela ošklivě, ale pravda taková bývá. Každým pádem se tam chci vrátit! Toužím po tom snad každou buňkou svého těla.

Chata mi hodně dala. Neuvěřitelně mě sblížila s přírodou. Opravdu! Vždycky jsem k ní měla kladný vztah, ale netušila jsem, že někdy může dorůst až do takové míry. A zamilovala jsem se. Řekněte, co lepšího se mi mohlo stát? Člověk tak dlouho touží po lásce, přizpůsobuje se, a když to vzdá a začne být sám sebou, pak teprve ji najde. Zní to jako výstřižek z nějaké pohádky, nebo románu pro dívky, ale i ty v sobě mají něco reálného. Vlastně si každý žije svou vlastní pohádku, svůj román. Myslím, že jsem se tam vrátila zpátky ke svým kořenům. Víte, k zásadám, které jsem vždycky chtěla dodržovat, ale je to tak těžké, že postupem času se jich jednu po druhé vzdáváte. Takový návrat k sobě sama, byť jen jednou za rok, má pro mě nevyčíslitelnou cenu. Cítím se T A K dobře.

Možná, že právě kvůli tomu, jak je to tam úžasné, se teď kolíbám na vlnách, které jsem popsala v prvních řádcích. Po takovém přívalu štěstí vždy následuje vystřízlivění. Shakespeare to celkem výstižně popsal v jedné z mých oblíbených pasáží Romea a Julie, ačkoliv mluví o lásce, podle mého názoru tak lze celkem pravdivě popsat i štěstí, dovolím si citovat:

"Takové smršti lásky hrozí ztroskotáním,
v největším vzletu zprudka končívají,
jako když střelný prach a oheň vzplanou
v ničivém polibku."

Ani ne moc potupně přiznávám, že jsem na ni narazila při četbě Nového měsíce od Stephenie Meyerové. Ale zpátky k tématu! Po úžasných chvilkách klidu na chatě jsem vystřízlivěla tak tvrdě, jak jen to šlo. Každý rok o prázdninách, první víkend po svátku všech Aniček, se koná Svatoanenská pouť. Jako každý rok nás v neděli moje babička při této příležitosti pozve na oběd, takže se všemu tomu humbuku okolo prostě nejde vyhnout. Tak jsme tam šli. Hudba vyřvávala, jak jen se patří a já byla v celkem dobré náladě, až dokud jsem nenarazila na dětmi velmi oblíbenou atrakci. Popsala bych ji zhruba takto: Ubozí poníci v malé ohrádce chodí dokolečka od nevidím do nevidím. Měla jsem chuť postavit se před ohradu a křičet na všechny: "Zbláznili jste se? Jak můžete finančně podporovat lidi, kteří jsou schopni něco takového dělat ubohým poníkům? Měli byste se stydět! Vy i vaše rozmazlené dětičky, kterým dovolíte všechno, co se jim zamane! Ach ano, kdybyste jim nekupovali tohle předražené a bohužel povolené (!!!) týrání zvířat, mohli by se páni se sobeckým úšklebkem na tváři jít klouzat a přestali by je, chudáky, týrat."

Nic mi nedokáže tolik zkazit náladu, jako sobečtí a lhostejní lidé, kteří nectí alespoň ty základní principy - neubližovat bezbranným. Smutné!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama