Srpen 2012

Kouzlo jiskry

7. srpna 2012 v 16:14 | Kimberly B.
Jiskra. Celý můj život je s ní velice úzce spjatý. Řekla bych, že nejsem jediná, pro koho je taková jiskra velmi důležitá. Když se nad tím zamyslím, říkám si, že všechno co dělám ráda, má jiskru. Jistě, dělám i věci, které ji nemají, ale dělám je ráda?

Když se zamilujete, má to jiskru. Když si koupíte nové tričko, má jiskru. Když Vám chutná zmrzlina, je to protože má jiskru. Když ve volném čase kreslíte, má to jiskru. I vaše oblíbená knížka má jiskru. Všechno, co jsem kdy dělala (myslím tím dobrovolně), mělo svou jiskru. Ale teď nějak nevím.

Ztratili jste už někdy svou jiskru? Ztratil Váš život svou jiskru? Myslím si, že je velice zlé, když se to stane. A víte, momentálně taky myslím, že něco takového se mi stalo. Možná je to jenom přechodná záležitost, něco jako broken-hearted troubles. Ale nějak to ztratilo jiskru. A já už moc dobře vím, jak ji získat zpět. Abyste získali jiskru, musíte křesat kameny. A pak najednou narazíte na křemen a bude to tu! Chce to jen trošku úsilí.

Takže jsem se pro radost ze života rozhodla obklopit se věcmi, které mám ráda. Dělat věci, které mám ráda. Které mají jiskru. Zjistila jsem, že přetvařování se a snaha přizpůsobit se okolí je zbytečná. Každý si jede to svoje, a kdo se na chvíli poddá tlaku okolí, prostě selže. Už to vím. A já se nepoddám! Tím nemyslím, že bych ztratila elán pomáhat ostatním. Ne, ten v sobě pořád mám. Jenom už jsem ochutnala tu hořkou pravdu skrytou v úsloví "Pro dobrotu na žebrotu.". Lidé si ničeho neváží! Nebo minimálně většina lidí si ničeho neváží. Jsou tak obklopeni lhostejností, až je mi smutno. Vím, že to já nebudu. Protože nikdy nebudu chtít být taková. Ale taky vím, že musím mít sakra ostré lokty, abych se zvládla poprat s tím zbytkem. Prosadit si svůj názor. Protože o to nám nakonec každému jde. Říkejte si, že je špatné změnit svět, ale já o to stejně budu usilovat. Protože věřím v to, že je to dobré. A vlastně mě vůbec nezajímá ten názor, se kterým nesouhlasím.

O tom jsem ale mluvit nechtěla. Myslím, že už ani není nutné to protahovat… Blogování ztratilo svou jiskru. Víte, už to nedělám jen tak. S tímhle blogem jsem začínala, protože jsem si myslela, že mám světu co říct. Tak trochu jsem toužila po pozornosti, které se mi normálně nedostávalo. A bylo těžké si tady, byť tu nejmenší, získat. Ale myslím, že se mi to povedlo. Postupem času tady bylo pár lidí, kteří se buď zakoukali do mě, nebo já do nich. A tak nějak jsem začala psát pro ně. A pak najednou všichni začali odcházet. Vyvrcholilo to úžasnou Maggie. A teď? Teď to jenom prostě nemá jiskru.

Co chci říct je, že věřím, že se sem vrátím. Pravděpodobně zítra, protože takové rozmary já občas mívám. Tak nějak vím, že k psaní mě to opět donutí se vrátit. A pak budu publikovat články mnohem větší kvality, než v posledních týdnech, měsících. Jenom mě to teď nějak nebaví. Tak trochu se mi blog.cz pod vedením Novy znechutil. A jsem v začarovaném kruhu. Nechci opustit bobble, ale nechci mít nic společného s touto společností (myslím Novu, ne blogery). Takže teď nevím. A nebaví mě to.

Asi si to všechno potřebuji ujasnit. Uklidit si v životě. Zatím na shledanou!

PS, Už teď se mi v hlavě rojí náměty na články...

Jedna zpověď.

3. srpna 2012 v 19:31 | Kimberly B. |  Deset dní, desetkrát já
~ tuto challenge jsem našla u Cirrat, která je pravděpodobně i její tvůrkyní ~

Zpověď. Páni, co bych měla napsat? Celý můj blog je celkem vzato zpověď. Nic extra zajímavého, co jsem kdy prožila a nenapsala o tom na blog, snad ani není. Možná bych měla slintat nad jeho úžasností. Možná bych měla napsat o tom, jak nevycházím s otcem. Možná bych měla napsat o tom, jakej jsem ultraúchyl. Hehe. Ne, o tom bych neměla psát. Především protože už jsem si jednou řekla, že o tom psát nebudu. Rozhodla jsem se vést si blog v optimistickém duchu a depresivní, zoufalé výlevy psát někam na papír a později pálit. Dobrá, nepálím je. Ale ten deník si čtu jenom v depce.

Tak s čím bych se měla svěřit?

Možná budu prostě jenom psát. Ano, pro jednou budu psát čistě od duše, bez zbytečného kontrolování a mazání nevhodného. Nebo to dělám pokaždé? Ano, asi to dělám neustále. Možná nemám soudnost. Možná je to dobře. Třeba jsem poslední upřímný a čestný člověk této planety, díky kterému se celý svět nezhroutí. Haha, just kidding. Upřímná jsem, ale spíš než proto, že neumím lhát, je to protože mluvím rychleji, než myslím. Smutné, ale má to světlou stránku, o které už jsme mluvili. Tadada, záchrana Země.

Po pravdě řečeno si nedokážu představit, že bych byla nějaký druh superwoman. Asi bych dost rychle a fatálně selhala. Jednak nejsem zrovna odvážná, i když to by možná zachránily ty mé principy", ale hlavně opravdu těžko překonávám sama sebe. Na druhou stranu je pravda, že jsem vylezla 529 schodů, jen abych se podívala na Londýn z výšky a nasedla jsem na sedačkovku, aby se moje malá sestra nebála jet. (Dobrá, možná jsem to udělala taky protože se mi nechtělo šlapat ten obrovský kopec pěšky.) To všechno navzdory mé fobii z výšek zní docela hrdinsky, nebo ne? Abych řekla pravdu, tak mi to překonání sama sebe dělá docela dobře. You know, polechtá to ego. Možná to začnu dělat častěji... Konec konců je rok 2012, který podle R. neznamená konec světa, ale obrovské změny. Prý se nějak mění tok energií, nebo co. Nerozumím tomu a myslím, že bych to ani nepochopila, ale zní to tajemně a uvědoměle, takže mě to baví poslouchat. Jak pokrytecké!

Možná nakonec mám něco, s čím bych se chtěla svěřit. Ale, mezi námi, pravděpodobně bych to mnohem raději rozebírala mezi přáteli, nebo s někým, ke komu mám osobní vztah. To víte, stává se ze mě introvert, což s sebou nese jisté nepříjemnosti. Například to, že postrádám potřebu svěřovat se cizím lidem. Jsem méně komunikativní. Víc se dívám a víc si myslím (v tom vidím pozitivum). Méně mluvím. Ale to byste koukali, jaký extrovert jsem mezi přáteli! :D

Myslím, že pro dnešek jsem už dost znehodnotila tento blog, takže pomalu půjdu do hajan, abych si mohla splnit jednu z položek before I die listu. Vstát o prázdninách dřív a jít si zaběhat. What a lovely socks!

Dva obrázky, které vystihují tvůj život v tuto chvíli

2. srpna 2012 v 20:58 | Kimberly B. |  Deset dní, desetkrát já
~ tuto challenge jsem našla u Cirrat, která je pravděpodobně i její tvůrkyní ~

by weheartit.com/oceanmindedd
Zaprvé mě ten obrázek tak trochu fascinuje svou úchvatností, ale hlavně jsem se zamilovala až po uši. A on bydlí daleko, dost daleko. Z fotografie na mě dýchá loučení, což přesně vystihuje můj aktuální stav. Snažím se rozloučit, ale vím, že to nikdy nemůže vyjít. Ach, bože, tolik mi chybí jeho roztomilý úsměv. A v tomto případě "roztomilý nemá pohoršující význam. Má to stejný význam, jako když mi řekl Klárko a mně to vůbec nevadilo, protože to řekl tak kráááásně. Jsem blázínek, jdu si vzdychat jinam. :D

by weheartit.com/dontwatchmedancing
Příroda. Hory na mě měly regenerační účinek. Cítím se obnovená, znovuzrozená, vyrovnaná. Mám v hlavě srovnané myšlenky, plány, touhy a cíle. Cítím se být v jistém propojení s přírodou, které neumím moc dobře popsat. Jen vím, že už nikdy, když vyjdu do lesa neucítím pouze svrbění v očích způsobené alergií. Vlastně jsem ho přestala vnímat úplně. Zhluboka se nadechnu, zavřu oči, na malou chvíli se zaposlouchám do zpěvu ptactva a šumění lesa, potom je otevřu a jsem někdo jiný - někdo lepší. Díky horám se mám ráda. I finally started to be self-confident. I am tall, slim and proud of it! Ha! :D

Tři věci, které mě berou

1. srpna 2012 v 15:36 | Kimberly B. |  Deset dní, desetkrát já
~ tuto challenge jsem našla u Cirrat, která je pravděpodobně i její tvůrkyní ~

» Chlapi v černé košili. Je jedno, co mají za kalhoty, nebo tak... Hlavně v černé košili, upravení a krásně voňaví. To je potom krása pohledět, počuchat. :D Ale nesmí to být arogantní blbeček bez názoru.

» Když umí perektně hrát na kytaru, nebo klavír. I jiné hudební nástroje a umění jsou nádhera, ale zrovna tyto dva mají v sobě jakousi intimitu. Jo, to je potom krásné, když se smráká a on hraje jenom pro vás.

» Tak trochu bad boys. Nevím, jestli je to zrovna výstižné pojmenování, ale můžu se zbláznit, když má hluboký hlas a třeba kouří... Je to divná úchylka, dost nezdravá, ale já prostě nemám ráda chlapečky, kteří Vám pod nos strkají morální kecy typu: "Do deseti bychom měli být doma, však víme, co se sluší..." blablabla.

~ Samozřejmě je něco jiného, co mě "bere" a co je potřeba ke štěstí. Ale na krátkochvilkový úlet si dokážu představit něco takového. By the way, neprozradila jsem Vm mou nejpodivnější úchylku. :D ~