Listopad 2012

Plyšový medvídek

30. listopadu 2012 v 15:42 | Kimberly B. |  Krátké příběhy
[starší vydání ;)]Možná jsem trochu uspěchala děj. Ale musím se přiznat, že je to psáno pozdě v noci, kdy už jsem byla pěkně unavená. Na druhou stranu jsem moc dobře věděla, že ráno bych to nebyla schopná dopsat.
Když Vás popadne múza, musíte jednat urychleně!
Věnuji Kurtu Cobainovi, protože mě inspirovalo album Nevermind od Nirvany. Pěkné počtení!
Byl večer. Za okny už dávno vládla tma, ale špatně omítnutá zeď skrývala kousek světla, který se rozhodl nenechat se pohltit a protestovat. Blikal v pravidelném intervalu jedenkrát za pět vteřin. Po každých osmi bliknutích na malou chvilku vynechal a znovu bliknul až za šest vteřin.
Oko pozorovatele s lepším zrakem mělo jednou za pět, případně šest vteřin možnost spatřit cosi podivného. Dětskou postel s roztrhanými omšelými nebesy, prázdnou. Až na jeden jediný podivný, velice starý, ale také sentimentální předmět - plyšového medvěda.
Ležel přesně na prostředku postele, přikryt pod dětskou peřinu povlečenou do špinavého ložního prádla. Jeho nohy byly ve vzpřímené pozici, protože byl během výroby navždy předurčen k sezení. Ale jeho malá majitelka se rozhodla, že mu dopřeje ten požitek z ležení, pro ty s větší fantazií i požitek spánku. Ale medvídek přesto nebyl šťastný…
Když ho holčička naposledy položila na záda a přikryla peřinou, nemohl tušit, že je to naposledy. Vždyť to nevěděla ani ona! Jinak by jistě bývala neodbyla své přání dobré noci a políbení na tvář pro dobré sny. Neodběhla by rychle do kuchyně pro oblíbenou čokoládovou sušenku. A neusmívala by se. Především by nebyla tolik šťastná.
Ale malá Amy nevěděla, co má její maminka v plánu. Nakonec i její maminka jednala poměrně spontánně. Ne, že by snad chtěla narušit řád života své milované dcerky, ale za jistých okolností k tomu byla donucena. Stephanie Harrisonová byla Amy dobrou matkou. Především kvůli jedné všeobecně ne příliš vychvalované vlastnosti - uměla se výborně přetvařovat. A skrývat své emoce.
Ve skutečnosti nebyla ta žena poněkud menšího vzrůstu se světle hnědými, na krátko střiženými vlasy, občas mírně prošedivělými, a několika vráskami na čele způsobenými starostmi o štěstí a budoucnost své dcery, ničím zajímavá. Ale jakkoliv byla vzrůstem malá, byla velká svými činy.
A tak se jednoho večera rozhodla sbalit si nějaké oblečení, peníze a doklady a spěšně se svou dcerou odletět do Ameriky, kde se skryje před svým alkoholickým mužem a fanatickým otcem. A kde uchrání svou dceru před jejich vlivem.
Přesně za dvacet čtyři minut měla sbaleno vše potřebné. Tou dobou zbývaly jen dvě minuty do deváté hodiny večerní. Stephanie se posadila na kuchyňskou židli a rozhodla se, že si ještě jednou, naposledy, promyslí svůj plán. "Co když chybuji?" napadlo ji. A skutečně.
Přesně po sto devatenácti vteřinách zaslechla na schodech bytovky jí dobře známé dupání a zhrozila se. Tep jí zakolísal a dech se jí na několik vteřin úplně zastavil. Moc dobře věděla, co se stane, až osoba dojde až ke dveřím pokoje číslo čtyři.
Rozeběhla se do pokoje své dcerky. Ale ta nikde nebyla. Ubohá malá Amy nemohla vědět, že se její tatínek vrátí domů opilý do nevědomosti. Jak by také mohla, když to její matka úspěšně zvládala tajit už druhým měsícem? Hrůzou oněmělá Stephanie běhala po dětském pokojíčku tam a zase zpátky a zoufale vyvolávala jméno své dcery, jako by snad bylo kouzelnou formulí, která jí ji mohla přivolat.
Přesně ve chvíli kdy se ozvalo prásknutí dveří, otevřela malá Amy jiné dveře - ty od koupelny. Byla si ještě vyčistit zuby, ale proplížila se tam nepozorována, protože moc dobře věděla, jak její matka lpěla na dodržování večerky. Neměla tušení proč.
George Goodkind se spěšně rozhlédl po místnosti a jediný pohled na zavazadlo opřené o jednu ze židlí u kuchyňského stolu ho rozlítil k nepříčetnosti. Kymácel se směrem ke své dceři. Ta neměla ponětí, co s tatínkem je, ale naháněl jí hrůzu. Věděla, že něco je špatně. Když na ni znenadání vykřikl a zamumlal několik nesmyslných slabik, které podivně splývaly v jeden odporný a hrůzu nahánějící celek, přesně tak, jak to opilci dělávají, lekla se a začala couvat směrem ke schodům do svého pokoje.
"Mami?!" zašeptala s nadějí a strachem v hlase zároveň. Nic si v tu chvíli nepřála víc, než mít po svém boku maminku, která jí pomůže. Zachrání ji. Zatímco její opilý otec ji nevědomky směruje přímo k otevřenému oknu.
Sama malá Amy o tom nevěděla, proto také couvala dál a dál. Nebezpečí zjistila, až když narazila zády o otevřenou okenici. Vykřikla. V tentýž moment se kvapně otevřely dveře dětského pokojíčku a Stephanie Harrisonová běžela vstříc křiku své dcery, který tak dobře rozpoznala - byl tolik podobný jejímu vlastnímu. K její smůle, i smůle všech ostatních, byla příliš pomalá. Nebo možná měl George Goodkind mnohem větší náskok. Tak velký, že ho nepřekonala ani matčina láska.
Rozeběhl se ke k smrti vystrašené Amy a prudce s ní zatřásl. Potom něco zamumlal svou opileckou řečí a zatřásl s ní znovu. Když ji pustil, vystrašená holčička se tak lekla svého nepříčetného otce, že couvla dozadu, neuvědomujíc si, že nemá kam. Ztratila rovnováhu, několikrát máchla rukama, aby ji znovu získala, ale to se jí nepodařilo - upadla a co chvíli se už řítila z okna.
V tentýž moment se ozval pronikavý a srdce deroucí výkřik zoufalé matky. A malá Amy si pomyslela: "Co jen bude s malým panem Woodym?"
Malý pan Woody se v posteli, přikrytý peřinou, zachvěl v nepříjemné křeči. I on měl snad větší strach z neexistence své majitelky, než měl její otec. A to byl celý z plyše…

Poštědrovečerní

29. listopadu 2012 v 16:21 | Kimberly B. |  Rýmované cosi
Jedna básnička z dob, kdy jsem byla bezhlavě zamilovaná. Tehdy jsem k ní přidala přesně vystihující popisek, který si dovolím použít znovu: "V životě lidí, jako jsem já, jsou okamžiky, kdy se musíme vzdát. Protože to tak z nějakého důvodu bude lepší. Věnovánuji ji tobě, protože je tebou nasáklá, a svým způsobem provonělá, až do nejhlubších konců."

Poštědrovečerní
Slza padá na stránku,
stránku, jež už dávno někdo popsal.
Přes přísný zákaz vzpomínat
i já jsem se sem zpátky dostal.
A teď, v mžiku, mám i já na kahánku
- snad přál bych si vše vrátit.
Už nikdy víc se nesnažit zapomínat,
nikdy víc to pěkné mezi námi nezhatit.
Ale ty jsi teď tak daleko,
že jeden přál by si létat.
Odrazit se a vzlétnout tak vysoko,
že hlubin a výšek přestane se lekat.
Navždy sbohem!
Nezapomenu.